Nikdy nebude konec

22. dubna 2012 v 21:26 | Dr.Čoko
Nezlobte se. Tady už nebudu.

Kdyby se vám stýskalo, přijďte za mnou.

Rád vás tam uvidím.




Mohl bych se rozepsat, proč odcházím, ale ti, které to zajímá si to mohou přečíst na nové adrese blogu. Jednoduše řečeno po několika letech chci trochu oddělit své články, které vznikaly když mi bylo třináct od těch, které přijdou. Snad to tady ještě nějakou chvíli nezruší, abych si stihnul všechny články zazálohovat (neboť blog.cz nepodporuje žádný export...) a pak... asi konec. Aspoň tady.
Neumím končit. Mějte se hezky.
Z.
 

Twisted christmas (část druhá)

31. prosince 2011 v 15:59 | Dr.Čoko |  Doktorovy žblempty
Kde že jsme to skončili?
Aha, že v kopírovacím centru bylo zavřeno. To jsem řekl už v minulém článku. Abyste pochopili proč, je potřeba říci ještě jeden příběh...
Snažím se vymýšlet dárky tak, aby potěšily toho, koho obdarovávám. Nejproblémovější jsou v tomhle směru babičky. Pro tu z máminy strany tentokrát vnukla nápad sama mamka: koláže fotek ze všech jejích cest po světě. Vytvořil jsem tedy tři koláže, pro každý světadíl jednu. Ve středu jsem si je nechal za padesát korun vytisknout v kopírovacím centru; když jsem ale přišel domů, maminka řekla, že jsem zaplnil málo plochy a že tam nic není vidět. Takže jsem to večer předělal s tím, že si to druhý den nechám vytisknout znova. Jenže... kopírovací centrum mělo zavřeno!
To je SAKRA velký problém! Štědrý den je zítra a já stále nemám poslední dárek! To se mi nikdy nestalo. Letos jsem to dost lajdal. Co teď budu dělat... Připravil jsem si asi tři různé varianty a po návratu domů je předložil mamce. Ta řekla rezolutně na všechny ne. Ať se vypravím do fotolabu a nechám si to vytisknout ať to stojí co to stojí.
Vyrážím tedy podruhé do města. Nejdříve do fotolabu. Tam je spousta lidí, prodírám se tedy k pokladně a začínám se ptát:
"Dobrý den, můžu se zeptat, mohli byste mi vytisknout tři fotky na větší fo-"
"Ne, tisknememaximálněfotografiedorozměrů18x21centimetrůvícne. Zkustefotoirena."
Ta paní to na mě vypálila takouvou kadencí, že mě to až naštvalo, ale říkám si, proč ne, hurá do Ireny. To je taková malá soukromá fotolaboratoř. Tam je pán ochotnější. Prý to stihne do Vánoc, ale bude to stát 350 korun. To je rozdíl tří set. Samozřejmě jsem si zapomněl telefon doma a tak se vracím s nepořízenou, dát vědět, jak jsem pochodil. Doma mě máma zpraží a řekne, ať to jdu okamžitě dát vytisknout do Ireny. A nebo ne, ještě zavolá známému informatikovi.
Ten poradil, ať zkusíme jistou reklamní agenturu na náměstí, že tam to určitě vytisknou levněji. Jdu tedy potřetí do města. Ve čtvrtém patře obchodního domu skutečně je reklamní agentura. V celém areálu je jen mladá slečna, která se mě ujme. všechno si dá do počítače, prokalkuluje cenu a oznámí mi, že by to stálo asi čtyři sta. Nebo vlastně 322. A možná bychom se vešli do těch tří stovek. Za poslední cenu beru, je však potřeba nechat barvy půl dne schnout. Prý že mi pošlou esemesku.
Doma rychle vysávám, myju podlahu a konečně taky trochu vánočně lenoším. Po příchodu esemesky jdu počtvrté do města. V reklamní tašce od reklamní agentury si nesu na plakátovině tři výtisky. Až doma zjistím, že jeden z nich není spárvné velikosti tak, jak jsem chtěl. Nemůžu ho tedy zasklít do předem zakoupené klipsy. Hodinu před zavíračkou vyrážím popáté a naposledy do města, do fotolabu. Už tam nikdo není. Rychle koupím poslední část posledního dárku a jdu, šťasten a v klidu domů.
Konečně je tady Štědrý den. Vzhledem k tomu, v jakém je ale máma stavu přesouváme rozdávání dárečků až na první svátek. Koukám se na vánoční pohádku, Micimutr. Tak to byla teda blátivá slátanina o ničem. Hlavně, že mohly být titulky "Šafránková na Jedničce porazila Šafránkovou na Nově". Druhý den ráno se dáváme do příprav, přijet má babička z Olomóce a také brácha s manželkou. Maminka leží v posteli, a přesně v momentě, kdy si naposledy umyju ruce, zvoní zvonek a první návštěvníci přicházejí. Ve čtyři odpoledne se sejdeme všichni, dáme si předkrm, polévku a jdeme ke stromečku.
V průběhu zpívání vánočních koled tatínek ochotně zapaluje prskavky. Dokonce zakoupil i sadu barevných, které samozřejmě musel zkusit. Zaprskalo to, linuly se z toho zápalvy různobarevného dýmu a v pokoji to vypadalo jak v kuřárně. Stromeček skoro nebyl vidět. Dostal jsem moc hezký dárky (třeba úžasný nový monitor (jak by nebyl úžasný, když jsem si ho sám vybral), širokoúhlý, full HD a ještě k tomu levný, nebo ananas (který jsme už snědli), ponožky, knížky a spoustu dalšího), dobře jsme se najedli a po krásné pohádce (Tajemství staré bambitky - kdo by to do ČT řekl, že ještě může natočit něco tak dobrého) a filmu (Božský Bruce - vůbec to nebylo špatný!) jsme i rychle usnuli.
Celý byt byl plný. V ložnici táta s mámou, v obýváku babička a v mém pokoji já, brácha a moje švagrová. Vzbudil jsem se ve tři ráno s hrozným pocitem. Bylo mi pekelně blbě. Nic jsem nepil! Ale... šestadvacátého jsem si proležel.
Zbývající prázdninové dny trochu splývají. Velká snaha něco udělat, ale většinou z toho nic nebylo. Nazvali jsme to "Vánoční lenost". Aspoň jsme vyrazili ven na nákupy na silvestrovskou párty a vyměnil jsem 520 korun, co zbylo naší rodině na kartě do bazénu, jejíž platnost končí s koncem roku, za masáže.
No a teď, jenom pár chvilek potom, co tohle všechno dopíšu, začne naše silvestrovská párty. No... statistika o tomhle blogu neříká nic příznivého. Za tenhle rok jsem napsal 16 článků. Che! No... třeba to příští rok bude lepší. Ať se vám v roce 2012 daří. A ať třeba není poslední. Hezký poslední večer roku 2012 přeje
Dr. Čoko
P.S.: Fotka je opět od JP. Asi foceno bez stativu, jak tak koukám.
P.S.S.: Dneska už nezapomenu na video. Je z božíhodové pohádky Tajemství staré bambitky, jak už jsem o ní mluvil. Pravděpodobnější cíl než zabavit caparty ale byl v celkem nápadné satiře na současný politický stav. Hlavně dva královští rádcové, ze všeho nejvíce toužící po moci a po penězích z daní připomínali našeho současného ministra financí. Možná je na čase zvolit následující písničku jeho hymnou.

A to už je fakt všecko.

Twisted christmas

30. prosince 2011 v 23:30 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
Jak už to je dlouho, co jsem nic nenapsal?
Počítadlo přeskočilo desetitisícího návštěvníka. Ani jsem ho nestihl nějak uvítat, nebo tak. Jestli náhodou víte, kdo to je, tak mu ode mne vzkažte srdečné pozdravy.
Dále jsem z různých stran bombardován, abych napsal článek. Nevím, co vás na mých článcích baví. Pokud se však rádi smějete cizímu neštěstí, tak zaručuji, že vaše bránice chytne křeč.
Všechno to začalo už tasi týden před Vánoci. Konečně se človek začal dostávat do vánoční nálady (třeba filmem Love Actually - Láska nebeská - zapřísahal jsem se, že půlhodinu, kterou jsme ve škole nestihli zkouknout, si pustím doma z dévédéčka, co byste čekali - za celé prázdniny jsem si to nepustil...), skoro všechny dárky nakoupené (stačí jedna větší vycházka do města) a třída vyzdobená a připravená na slavnou vánoční besídku. Ta proběhla v úterý a podle plánu. Skoro. Rozdávání dárků se nějak rozplizlo, třídní dorazila až když polovina třídy byla pryč... Ale s určitými hrami a hlavně s určitými lidmi bylo zakončení roku ve třídě celkem milé. Zjištění, že mě všichni vidí jako milovníka ovečky Shaun (což je vlastně beránek!) bylo trochu překvapivé, ale nebránil jsem se tomu.
Ve středu přišel na řadu vánoční koncert. Měl jsem tam vystoupit s naším gymnaziálním sborem, co stále nemá jméno, a tak si říkáme Pěvecký sbor gymnázia. Na tom koncertě jsme zpívali jednu část Misy Brevis od Jiřího Pavlici (jó, voda má rozpuštěné vlasy), navíc s dvěma dalšími sbory. Na mě už začínalo něco přicházet, ostatně nebyl jsem jediný, kdo ve sboru kašlal. To by byla tak negativa. Pozitivních věcí bylo taky dost: Před koncertem jsme si poseděli na čokoládě v Malé scéně, kde jsme se slečnou sbormistryní dohodli jistou věc o nadcházejícím dni, pak se to dohodlo s mírně napitým tenorovým sólistou, jinak zástupcem ředitele naší školy a navíc jsme se dobře pobavili při poslouchání Čtyřlístku. Nebo toho, co z něj bohužel zbylo.
Čtvrtek před Vánoci byl poslední den školy. To se u nás koná každý rok Zpívání na schodech - akce na poslední vyučovací hodinu, kdy pár lidí hraje na nástroje v mezipatře a ostatní žáci školy sedí na rozsáhlém schodišti a zpívají koledy. Tento rok jsem byl poprvé vyzván být v elitní skupině těch, co nemají omezený životní prostor - totiž těch, co hrají na hudební nástroje v mezipatře. Den předem jsme si vyjednali, že hrozně moc potřebujeme zkoušet, a tak nás L. B., sbormistryně, učitelka hudebky, organizátorka všech těchto hudebních akcí na škole a zároveň studentka vysoké školy (nebo dvou snad, abych neurazil), omluvila ze dvou vyučovacích hodin. Toto se ukázalo jako celkem dobrý nápad, protože jenom trochu se sladit nám nějaký ten čas zabralo. Samotné hraní a zpívání už byla úplná pohoda (snad kromě toho, že jsem občas zahrál jiný akord, popřípadě zničehonic začal hrát do koledy "Půjdem spolu do Betléma" úplně jinou písničku (Nesem vám noviny)) a nakonec jsme ještě dostali čokoládu (v pevném stavu) a na oběd jsme se dostali bez fronty. A ještě jsme si tam dobře popovídali.
Ten den bylo jasné, že to nebudou obvyklé Vánoce. Mamka po příchodu z práce zalehla do postele a vylehávala jakousi nemoc. To mělo jeden (později dva) praktické důsledky. Ten první, okamžitý: JÁ budu muset uklízet!
Třiadvacátého. Večer místo pohádky Anděl páně vzpomínka na Havla. Jako celý týden. Do večera ale zbývala ještě spousta hodin. Bylo 8:25. SMSka. Přijď před poštu... o půl.
Abyste to pochopili: Delší dobu jsme chystali silvestrovskou párty. Po dlouhém shánění prostor se nabídl kamarád J. s tím, že může pro nás pronajmout skautskou chatu v jedné městské části. Samozřejmě jsme chtěli, jenomže dřív, než jsme se stihli dohodnout na podmínkách a předat klíčky, skončila škola. Proto jsme se ve čtvrtek večer dohodli, že mi J. předá klíčky někdy v pátek, až bude ve městě. A že mi před tím pošle SMSku. Zpátky k příběhu...
Odepisuju: "No snad o půl desátý... za minutu tam nebudu." Odpověď nenechala na sebe dlouho čekat: Můžeš vyjít, počkám tam. Fajn, proč ne, perfektní začátek vánočních prázdnin. Hážu na sebe co momentálně najdu, čepici na neupravené vlasy, vyčistit zuby a - na cestu! Po dvaceti minutách tam na mě J. díkybohu stále čeká a s radostí mi předá dva klíčky na kroužku s plyšovým lvem. Cestou zpátky se ještě podívám do okna kopírovacího centra... kde je nápis "Z technických důvodů zavřeno".
Proč že jsem se to sakra koukal do okna kopírovacího centra? Tak to se dozvíte... zítra. Pro vás možná dneska. Jenže já tohle píšu o půl dvanácté. Takže... dobrou noc.
A ještě nakonec: Obrázek je, samozřejmě, od hodného JP.
D. Č.
 


Deck the halls!

26. října 2011 v 17:25 | Dr.Čoko |  Doktorovy žblempty
Fa la la la la, la la, la, la.
Pochůzka do Tesca vyústila ve dvě poznání. Za prvé, v Tescu jsou samoobslužné pokladny. Pro mě naprostá novinka, nakonec jsem se dozvěděl, že už je tam mají asi půl roku (fíha, už dlouho jsem tam odsud nic nepotřeboval...). Perfektní věc pro člověka, který sní o tom, že jednoho dne bude mít příjemnou brigádu u pokladny velkého supermarketu, bude se zdravit s lidmi a povídat si s nimi, koukat co si kdo kupuje a usuzovat podle toho, kdo to je... Tohle je takový trénink. Akorát tam nejsou ty lidi, nicméně pípá to, mluví to na vás a když tam dáte jako já obráceně kreditku, tak to začne houkat a přivolávat obsluhu.
Za druhé: Jsou tady Vánoce. Jo, nepotrvá to už ani dva měsíce, a zase v televizi půjde Popelka ruku v ruce s Mrazíkem a nekutečně trpaně-vtipnými silvestrovskými pořady, dáme si kapra (teda já zásadně ne, ale v normálních rodinách si kapra dávají), rozkrojíme jablíčko a hodíme bačkorou. Notnou dobu před tím ale obchodní domy vyzdobí své výlohy nevídanými zásobami zlatých zvonečků a smrkových větví. V nedaleké obci nedávno dostavěli Kaufland; v plůlce září nám začaly chodit jejich "noviny", hned ty první s několika palcovým nápisem "Vánoce jsou tady". To už bylo skoro strašidelné. Tenhle odstavec hlavně nesmí znít, jako že nemám Vánoce rád; mám je moc rád - volno, sníh, atmosféra u vánočního stromečku, předkrm a rybí polévka... jenom jsem se trochu leknul. Chci si ještě chvilku užít podzim.
Tak třeba teď; jedna výhoda střední školy oproti vysoké - máme podzimní prázdniny. Né teda, že já bych nějak měl prázdné dny. Dnes ráno jsem byl u zubařky (jenom jeden, úplně malej kaz, úspěch!), pak na kytaře. Zítra němčina, v sobotu a v neděli na chalupě... a mimochodem, ve čtvrtek a v pátek na brigádě.
Poslední dobou se mi ráno o sobotách vůbec nechce do zahradnictví. Nakonec se ale vždycky nějak přemůžu - peněžní stránka zvítězí. Pár týdnů dozadu nás nějaký hodný pán pustil do lesa. Nikdy mě nenapadlo, respektive jsem nikdy nepřemýšlel o tom, kde se vezmou všechny ty větvičky z jehličnanů, ze kterých se dělají nápadité věnce. Postup jejich výroby je asi takovýto: několik silných mládenců (mezi nimi (nedopatřením) i já) vběhne do lesa. Vytěží ze stromků co nejvíce větviček, svážou je do otýpek. Opakují, dokud jim nepromrznou prsty a nejsou celí mokří. Pak jedou do zahradnictví; tam je v malé místnosti - vazárně - nasáčkováno co možná nejvíce pracovnic ženského pohlaví, které kmitají mezi stoly a zásobami větviček a zdobí a vážou... Jim ale zima není; vazárna se vytápí, kdežto otevřený les těžko. Pár týdnů zpátky jsem tedy byl celý morký a zmrzlý - a pak se nejde divit, že se mi nechce chodit do zahradnictví.
Tento víkend mě před lesem zachránilo jen to, že jsem ze zahradnictví musel odejít ve dvanáct hodin; o tři hodiny později jsem totiž odjížděl do Pardubic - do multikina. Skoro jsme nestihli vlak, ale v Pardubicích jsem si aspoň stihnul na doporučení koupit košili, nakoupili jsme popcorn a zasedli do pohodlných sedaček. Byli jsme na filmu "Johnny English se vrací" - alespoň já mohu vřele doporučit shlédnutí, pokud máte rádi Rowana Atkinsona, alias Mr. Beana. Pestrá plejáda grimas, několik záměn a nijak mozek zatěžující děj jsou perfektní kombinací pro odreagování.
Světlým okamžikem nadcházejícího víkendu je nedělní odpoledne strávené v obleku (opět po půl roce!) v kulturním domě. Jdeme navštívit rodičovskou prodloouženou tanečních. Možná se opět budeme smát do rytmu (raz - dva - tři - cha cha cha - dva - tři - ...) ale hlavně si zatancujeme. Společenský tanec je návyková droga, ale není nebezpečná a hlavně není zakázaná.
V pondělí na mě přišla krize. Taková malá, psychická, ohledně divadel na 17. listopad, respektive samozřejmě naší průmyslové pohádky. Pondělní zkouška vypadala hrozně. Obvykle na mě přichází taková únavová krize až v listopadu, letos tedy brzký příchod - každopádně v úterý se všechno zlepšilo skvělou odpolední zkouškou. Tam už to vypadalo jako divadlo (!). To mě trochu potěšilo před cestou domů.
Ale ještě zůstaňme u pondělí. Jak už asi víte, v našem školním sboru jsme dohromady čtyři tenoři - já, Večerda a další dva terciáni. Dva terciání ovšem na pondělní zkoušku nepřišli. Při chorálu "Sanctus" došlo k malému problému: Tenor se měl rozdělit na dva hlasy. I přesto, že jsme sbor jsem tedy zpíval kompletně sám svůj vlastní part, jako kdyby to bylo sólo. Takový hřejivý, příjemný pocit.
V našem basu je jiný tercián - říkejme mu T. Hraje na klarinet, je to hoper, nosí tílka... zvláštní kombinace. O to větší překvapení bylo, když jsem ho viděl na pondělní huební besídce, kterou jsem navštívil. Díval jsem se z publika; chvilku předtím, než měl hrát vtrhnul do sálu uprostřed skladby muž se strništěm a výraznou bradou, posadil se do první řady. Na jeviště vstupuje T. - muž souhlasně přikyvuje, uvelebí se v židli a až do konce extra dlouhé skladby nesklopí oči ani neodvrátí pohled. Jeho syn (tedy T.) se na něj několikrát významně podívá. Po odchodu T. z pódia se jeho otec vyřítí nahoru a běží za ním do zákulisí, srazí tam učitele hry na trubku, který jde odnést stojan na noty... zkrátka trapná situace. Už se nedivím, proč je T. taková zvláštní kombinace.
No a protože se bude blížit konec, ještě jedna situace z dneška. Pár minut poté, co jsme vyjeli z garáže si mamka všimla, že v nádrži je podezřele málo benzínu. Co s tím? Po chvilce rozhodování a nadávání na mého otce jsme se rozhodli zajet k čerpací pumpě. Nikdy jsem netankoval, máma také ne. Zajeli jsme ke stojanu - samozřejme z druhé strany, než jsou dvířka nádrže. Máma se šla zeptat obsluhy, jestli by nám pomohla s natankováním. Vyšla starší paní - když mě uviděla, podala mi rukavice se slovy "Ať se to tady mladej naučí". Nacvakala tam pětistovku, aby se to samo zastavilo, až načerpám za pět set. Když jsem vytahoval pistoli s naturalem, obratně jsem při tom shodil jinou, takže se peněžní předvolba vynulovala a ještě k tomu netekl benzín. Takže znova od začátku: Držím pistoli; zjišťujeme, že se předvolba vynulovala, kašleme na to, bude to chtít jemnou práci rukou. Opatrně mačkám pistoli. Benzín pomalu a opatrně teče. "Víc mačkej!" Mačkám víc; částka po chvilce překročí jednu, dvě, tři stovky. Kolem čtyřset padesáti slyším "Zpomal!". Pustím pistoli, pomalu domačkávám až se na stojanu ukáže přesně 500. Perfektní. Zaháknu pistoli, pobavená paní dostává peníze a s mámou odjíždíme vstříc zubařce. Kromě plomby jsem si tedy odnesl z této cesty navíc ještě čerpací zkušenost.
Video nakonec. Uvidíme, jestli bude fungovat. V. nedávno sdílela odkaz na Fast and Loose - britskou show podobnou české Partičce (nicméně mnohem lepší), založenou na improvizaci. Komik David Armand často dělá tzv. "Interpretative dance" - mimicky ukazuje text písničky a dva jeho přátelé musí uhodnou o jakou písničku jde. Tantokrát je to "Don't stop me now" od skupiny Queen. Zábava zaručena!
Jó, a ještě nakonec: dnešní krásná fotka je opět od JP (jpfoto.ic.cz).
Pěkné prázdniny, či prodloužený víkend přeje
D. Č.

(verzi s překladem, kterou se mi sem nepovedlo vložit naleznete tady)

Singulariticky jsme z explicitních rezónů aplikovali inovativní principy nomenklatury flóry

22. října 2011 v 13:56 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
Takže jste jinak pojmenovali kytky?
* Tenhle článek je v Rozepsaných už dlouho, těsně před dokončením. Tak ho vydám, ať tu nestraší. Popisuje události začátku října ;) *
Za ty týdny co jsem nic nenapsal se mi papírek s nápady zaplnil až k nečitelnosti, takže se budu snažit správně časově seřadit jednotlivé události, či je alespoň pospojovat za pomoci jednoduchých oslích můstků. Uvidíme co z toho vznikne - s chutí do toho. Uvařte si čaj, nebo si nalijte něco dobrého k pití, vezměte si zákusek, třeba nějaký koláček a až budete v dobré náladě a připraveni, pusťte se do čtení.
Nejlepší bude začít opět dramaťákem. Předminulý týden k nám přišel nový člen - P. z prváku. Trochu se rozkoukával, ale vypadá to, že umí mluvit a snad i divadelně přemýšlet - těžko hodnotit po dvou hodinách. Každopádně jsme se nevyhnuli vymýšlení dalšího příběhu v kolečku, nicméně tentokrát jsme jej nemuseli zdramatizovat, stačilo jenom o něm popřemýšlet a trochu ho převyprávět. Po důkladném zvážní a připomenutí si všech faktů jsmě dospěli k názoru, že jsme nevědomky popsali příběh z filmu Avatar. Boj přírody proti lidské hamižnosti. Dokonce se tam těžilo zlato. A vzbouřila se příroda.
Pokračuju z pravého horního rohu. Tam mám prakticky celý víkend. Velkým pokrokem totiž bylo, že mě rodiče nechali celý víkend doma. V sobotu jsem měl jít do práce, v neděli do tanečních, a tak jsem řekl, že je zbytečné platit pětasedmdesát korun jen abych se projel vlakem a autobusem, táta mi navařil a zůstal jsem sám doma. Začali jsme tedy spřádat plány co s víkendem. Prvotní nápad byl zajet do klubu v nedaleké vesnici. Ten padl, vzhledem k "vyhlášenému jménu" onoho klubu; moje máma to popsala jako "heroinové doupě s alokoholem - ty tak chceš dopadnout?". Takže ne. Nakonec víkend plánovaně neplánovaně vyšel mnohem líp, než bych si představoval.
Mimo jiné k tomu přispěly dvě věci: nemusel jsem uklízet. Máma zavedla pravidlo, že se bude uklízet jen jednou za dva týdny. Nevím, jak jí, úklidem posedlou osobu napdal takový spásný nápad, každopádně tento víkend byl zrovna ten neuklízecí. A pak dvě vynikající odpoledne; jak to sobotní, tak nedělní taneční. Jsou mnohem větší dřeva, než jsme byli loni my. Opravdu. Někteří (a některé, ať nekřivdím) nezvládají snad ani mazurku.
Poslední dobou začínám brát našeho fyzikáře. Nevím, jak dlouho zase bude tohle období trvat, ale někdy mi připadá zvláštním způsobem snad i... lidský. Asi dva týdny nazpátek psal na tabuli příklad. Bůh ví, jestli záměrně, nebo omylem napsal na tabuli v zadání slovo "Vyrobyli". Spolužačka se přihlásila s tím, jestli nemá náhodou být "Vyrobili". Fyzikář se omluvil a přemazal písmenko. V tu chvíli spolužačka L. došla ke zmíněnému slovu při opisování zadání, odhodlaně zvedla ruku, nechala se vyvolat a položila otázku: "A nemá tam bejt náhodou Vyrobyli?".
Onehdy zas chtěl, abychom vydrželi aspoň minutu zticha. Už bylo po zvonění, všichni chtěli odejít. Spolužačka E. to nevydržela a něco špitla. Fyzikář pružně reagoval: "Budu dělat, že jsem teď slečnu E. neslyšel,". V pořádku, nic se nedělo. Ve 48 vteřině zavtipkoval i přestože E. nic neřekla: "Ani teď jsem nic neslyšel...". Tím ovšem E. naštval a ta se po pár vteřinách ohradila: "Ale já nic neříkala...!". Celá třída jí začala spílat v domnění, že budemem muset začít znova, fyzikář se ale zřejmě už dost nasmál a nechal nás jít domů.
Na sboru jsem zase uviděl věc dříve známou jen z filmů. Holka z paralelky, říkejme jí M. se posadila na lavici. To nestačilo, posunula se dozadu. A ještě dozadu. A tam už lavice nebyla. Díkybohu tam byla židle. Záda se opřely do židle, nohy se vyšvihly nahoru. Gravitace ale neměla dost, přitáhla nohy čímž židli uvedla ze stabilní polohy do nestabilní, židle se zvrtla, spadla na zem, M. se stihla hlavou bouchnout o lavici vzadu a z řachnutím dopadla též. "Gravitace je mrcha!" byla první reakce kolemsedících. Celé to dohromady vypadalo trochu jako parakotoul vzad s elegantně ladným výšvihem nohou. Hollywoodská podívaná!
Jinak teda na sboru zpíváme. Někdy to jde a nědy míň. Já jsem tenor (stejně jako Večerda - no klikněte na ten odkaz!). Ty písničky jsou strašně vtíravé. Kupříkladu Sanctus, z Misy Brevis (jaj, skloňování latiny... nevim nevim, jestli je to dobře), to je typický příklad. Sva-tý, sva-tý, sva-a-tý pán, Sán-ktus Dó-mi-nus! Když jsem na to díkybohu po týdnu zapomněl, stačilo několik tonů klavíru a všechno byl zpět. Ostatně jedna vtíravá píseň bude dnes nakonec, ale o té až později.
Co se týče našeho scénáře na 17. listopad, jsme stále tam, kde jsme byli. Teda vlastně o kousek dál. Nakonec jsem scénář o Krakonošovi a průmyslové revoluci napsal já z nápadu co vzniknul z mé a Z. hlavy. Z. je spolužačka. Reakce ze třídy dobré, domysleli jsme některé scény (kupříkladu větu, která je v nadpisu - to je velké koletivní dílo) a tak se jen čekalo, co na to řekne rozhodující hlas - profesorka chemička L. J. Jinak to je ta, co vede dramaťák. Konečně nám tedy scénář vrátla s tím, že je tam málo průmyslové revoluce. "Jak málo průmyslové revoluce? Řeklo se, že stačí jenom zmínit!" bežělo mi v hlavě. Každopádně náš scénář jsme ještě jednou předělali, scénáristická dvojka, která napsala loňské úžasné divadlo dostala další nápad - jediný problém je, že máme půlku října a ještě jsme nezačali zkoušet. To bude terno.
JP (od kterého je dnešní fotka) mi půjčil knížku od Roberta Fulghuma s názvem "Všechno, co opravdu potřebuju znát jsem se naučil v mateřské školce". Vždycky než jdu spát, tak si přečtu pár povídek. Je to styl psaní mě blízký, povídky jsou vypointované a vedle vedle ležícího Quo Vadis je to úplný drahokam. Doporučuju přečíst. Jestliže mám nějaký seznam knížek á la "to bych chtěl mít jednou v knihovničce..." tak Fulghum má teď čestné místo. Snad jednou bude i ta knihovnička.
Jdu na konec. Tenhle článek jde dost do minulosti, takže není v mnoha věcech tak podrobný a hlavně není tak dlouhý. Snad se četlo dobře. Ale nezapomenu na vtíravou písničku. Nejdřív mi odkaz na ni poslala V., s tím, že ta Adele je dneska všude. Možná někteří už vědí - jedná se o skladbu Rolling in the deep. I přesto, že už je v éteru dost dlouho, stále je na youtube velmi sledovaná. Momentálně má (a to pouze oficiální video) přes 150 miliónů zhlédnutí. Každopádně po zaslání V. mě nijak moc nezaujala. Až na angličtině, kde ji poštěla jako anglickou píseň jiná V. Tam to ve mě zanechalo ten typický rytmus; doma jsem si ji musel pustit. A zpívat. Sing along. Snad tak chytne i vás. I tentokrát vyberu nejlepší komentář; vzhledem k tomu, že za dvě hodiny dokáže mít video i o šedesát tisíc zhlédnutí navíc, každou chvíli se mění i ocěňované komentáře. Nejlepší z nich byl však na tomto místě když jsem skladbu viděl na Youtube poprvé. Napsala ji AngelaGOMEZfan a zní takto: "well... Do you know another person who can get 139,503,972 hits just by sitting in a chair? :)" Pusťte si a pochopíte.
Žijte vyrovnaně - trochu se učte a trochu přemýšlejte a každý den trochu malujte a kreslete a zpívejte a tancujte a hrajte si a pracujte.
D. Č.


Kam dál