Červen 2009

Poslední epizoda

30. června 2009 v 13:39 | Dr.Čoko |  Doktorovy žblempty
Všechno zlé je pro něco dobré a zlé věci se vlastně stávají jen dobrým lidem. Kde jsou do háje boží mlýny?
Tak už jdeme do finále. V dnešním článku shrnu poslední dva dny školy a pro mě začnou blogové prázdniny. Další části TV Sprudy si buď můžete pustit přímo na kanále TV Sprudy na Youtube (tady) anebo si můžete počkat na jejich zveřejnění v článcích na sepciálním blogu o TV Sprudě (tady). Za dva měsíce se vrátím zpět a v plné síle. Ale teďka...
...bychom si něco mohli povědět o pondělku. U nás ve třídě se slavilo, protože v Dobrouči byla otevřena nová supermultifunkční hala, která připomíná to, že se v Dobrouči už 60 let hraje fotbal. K tomuto účelu byla vydána také speciální ročenka začínající slovy:
TAK UŽ JE TO TADY. 60 LET. KULATINY DOBROUČKÉHO FOTBALU! Jestli je dobroučský fotbal dobroučký už posuďte sami. Takový šotek by možná mohl jít odpustit (Počkej Listere... budu o tom přemýšlet... ééé... NE!), ale vyskytuje se v knížce vícekrát.
Dnešní bombou byly zbrusu nové bombarďáky pro třídního učitele. Musím říct, že byl dost překvapený a zaskočený. Možná proto si je na sebe nenavlékl. Tuhle bombu pak zchladili Štěpán s Davidem, když naší vrchní (teda, spíš spodní) hasičce Eleně přinesli knížku Elča hasičem. Nicméně jsme tímto zakončili celý školní rok. Zase někdy příště, tady, na blogu.
Pěkné prázdniny.
Mějte se famfárově.
Dr. Čoko
P.S. Ještě malá gratulace Večerdovi - první blog (respektive jeho fotoblog) z naší třídy se dostal na hlavní stránku Blog.cz do náhodných screenshotů.
(obrázek je ze stránky photobucket.com)

Město, moře, kuře, hra

28. června 2009 v 14:19 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
Poslední školní víkend.
Vlastně skoro nemám o čem psát. V pátek po sportovním dnu jsem po celý zbytek dne uklízel. Naše mamka je přesvědčená, že poličky jsou určeny k tomu, aby se na nich usazoval prach a všechno musí být zařazeno v šuplíku, skříňce, ale nikdy nic nesmí být na poličce. Na večer se čekalo nejvíc: ze zaplavené Moravy měl na svatbu přijet můj strýc s manželkou a dětmi. Já, že mám jít spát k babičce, abych tam počkal na stejně starého bratrance. Otevřel jsem si čerstvě koupenou knížku, pravděpodobně jsem se někam dočetl a pak už mám jenom záznam z půlnoci, jak mě někdo budí a nad sebou vidím strýcovu hlavu. Horší je, že já jsem vůbec nevěděl, kam jsem dočetl, a co jsem si přečet'!
V sobotu jsem šel do města. Koupil jsem si další knížku, taky novou tapetu na stůl a nějaké další zbytečnosti. Když jsem umyl nádobí a odnesl papíry na zrecyklování, šel jsem naproti k babičce (ano, "na špičky, na paty, ...") a padl návrh, abychom si něco zahráli. Strýc: "Tak bysme si třeba mohli dát...no, jak se tomu říká... město, moře, kuře, stavení!" Já: "Město, jméno, zvíře věc?" "To je jedno..." Projeli jsme celou abecedu a hádali jsme se, jestli existuje Xaverov. Pak odjeli na svatbu a já mohl být doma.
Dneska jsem si ještě zajel na chalupu, kde jsem se potkal s příbuznými z Olomóca. Chvilku jsem si s bratrancem a sestřenkou hrál, pak jsme museli hledat jejich kočku. Černá kočka versus zelená tráva. Na nalákání jsme dostali, podle mě, pár dní starou šunku, na kterou by snad nešla ani myš. Dlouho jsme hledali, když tu se v dálce mihlo něco černého. Na druhé straně silnice byla - černá kočka. Lákal jsem ji neustálým opakováním slov čiči a Micko, pojď sem! Když uviděla šunku, rozběhla se k polorozbořenému stavení. Nějak s mi ji nedařilo dostat zpět, a tak jsem hulákal přes celou vesnici. Děti ke mně doběhly a kočka zajela do kopřiv. O chvíli později se pravá Micka objevila u nás, na chalupě, asi sto metrů od místa, kde byla druhá číča. Obě dvě si byly na chlup podobné a doteď nevíme, jestli si odvezli tu správnou.
Vlastně to je všechno o ničem. Škola končí a tenhle blog se bude zase na dva měsíce zavírat. V úterý přibyde poslední článek a další až v září. Co se tu možná bude objevovat bude nová TV Spruda 6 po částech, protože jsem ji sám začal nahrávat na youtube.com. Dneska tedy první díl, aneb Snídaně se starou.
Co nejlepší konec školního roku přeje Dr. Čoko
(obrázek je ze stránky analogartsensemble.net)

Vabín, vabínka a vabínčata

26. června 2009 v 15:14 | Dr.Čoko |  Co vymyslí chorý mozek
Když my to prosě jinak neumíme.
Na začátek dvě události, na které bych časem zapomněl. Dneska prý zemřel král popu, jediný člověk na zemi, který musel občas sebrat kus obličeje upadlý na zem a mnohými zatracovaný i vyzdvihovaný Michael Jackson. Je dobré se o tom zmínit.
A ještě jedna věc: trochu mozkových šumů, aneb můj dnešní sen. Je zajímavý. To prostě byla louka, na ní byl tulipán a sedmikráska. Vtom okamžiku kolem nich začalo růst křoví. Mnoho a mnoho svazků. Zahradníci se ho mnohokrát snažili přesadit, vyrýt (jedním jsem byl i já, heč!), ale rozšiřoval sebe a své oddenky nepředstavitelnou rychlostí.
To by stačilo. Pokračovat budu reportáží z večera odměn a díků, aneb, jak se mu říká u nás v rodině, dnem díkůvzdání. Paleček se měl sejít o půl šesté, abychom si to stihli ještě jednou zkusit. Od čtvrt na šest do čtvrt na sedm zkoušela kapela Rebelů svoje skladby a my jsme byli rádi, že na nás zbyl alespoň čas, abychom si sjeli jednou písničku. Pak už jenom bliklo... a všichni na scénu. Popravdě řečeno, náš král byl ten den poněkud nervózní. Nejzajímavější byla věta: "Čím to, že ta kobyla tak orá, obrací, tak sám od sebe?" Podotknu, že měl říct kůň. Naštěstí jsem se do všeho nezamotal příliš a pokračovali jsme. Málem jsme omylem nevypustili Pepu ze spárů lana a písnička byla kapitola sama pro sebe. "A tak to nakonec všechno dobře dopadlo".
Večer se nezastavoval a úporně jel dál. První bylo oceňování českého jazyka, takže jsem ze sebe strhnul otcovské oblečení a vlítnul do sálu. Převzal jsem ocenění (Elena neupadla na jehlách (!)) a šel zpátky k zábradlí. Dobře jsme si s paní prof. Doležalovou pokecali, přišli jsme na to, že v naší třídě nebylo asi jenom osm lidí oceněných a zaznamenávali jsme hlody. "Florbal, sport pro kluky." "Chtěls' říct pro dívky, ne? Naše mužstvo dívek..." Ostatně sport byla vůbec část, taková zajímavá. Bláža, moderátor nám vypravoval, že když Terce S. přisoudili, že je z páté bé a ona tak pohodila hlavou a vlasy, radši spolumoderátora opravil. Mnoho tanečních čísel, čokoládový dort a moho oceněných.
No a dneska byl den sportuvzdání. Na začátek se o rozruch postaral pan Kašše, když řekl: "No a dozor nad Vámi bude mít panna Janyšová". Kvarta se prohýbala v boku a Hanka Janyšová z toho radost neměla (ostatně, asi ani Lenka). My, softbálisti jsme mohli zůstat na hřišti a čekali jsme, až se všechno vylidní. První zápas: my versus sekunda. Po napínavém boji jsme vyhráli, tuším, 13:7. Opravte mě. Druhý zápas byl o dost kvalitnější, hráli jsme se sextou a remizovali jsme čtrnáct čtrnáct. V posledním zápase jsme jako rozhodčí nadržovali sekundě nad sextou; kdyby vyhrála 2.B, vyhráli bychom turnaj my. To se nestalo, a museli jsme si dát rozhodující výměnu, při které jsme už zvítězili. Jáchym si sice rozdrápal koleno, někdo ruku, ale žádný míček neskončil v okapu. i přes to, že to mnohdy neměl daleko.
Po zápase jsem si šel vybrat odměnu ze dne díkůvzdání. Protože stála o devadesát korun méně, ochotný prodavač mi vystavil paragon, na kterém je napsáno: "K DOBRU 90,- Kč". Prý si to můžu kdykoliv vybrat. A ještě k tomu do faktury nenapsal mou vybranou knížku, ale něco o češtině, aby měla paní prof. Doležalová radost.
A co se týče vabínů, neváže se to jen na Vabína jako Mílu, Vabínku jako Lenku a vabínčata jako nás všechny, ale také k historce z divadelní přehlídky, kde jeden recitátor místo "r" říkal "v". "Žil jeden stavý, moudvý vabín. Vabíne, nebev si svou moudvost do hvobu!"
Taky jsem si zašel do ochodu. Koupil jsem si nanuk, samozřejmě značky Prima. Mrože.
Co nejlepší víkend přeje Dr. Čoko
(obrázek je ze stránky adoos.sk)

Jdi, nebo tě zašlápnu!

24. června 2009 v 18:29 | Dr.Čoko |  Doktorské postřehy
*tichý výbuch smíchu*
V posledních dnech si říkám: Kam se sakra podělo to globální oteplování? Do háje, je červen, astronomické léto začalo v neděli a u nás pořád jenom prší, prší a prší. Pravda, občas ještě padají kroupy. Ještě by mohlo zasněžit a Vašík Klausů vyskočí metr dvacet!
A vlastně se to nezměnilo ani na výletě. Na nádraží jsem už z dálky slyšel někoho volat: "Samík nejede!" Zařval jsem "Jupí!" a uvědomil jsem si, že přede mnou stojí pan profesor Falta. Ten mi řekl, že má pro mě dvě zprávy: špatnou a dobrou. Špatná byla, že nejede Pepa. To už jsem věděl. Dobrá byla, že Samík zůstal u počítače.
V prvním vlaku do Pardubic se nedělo nic moc zajímavého, až ve druhém, kterým jsme jeli dvě a půl hodiny (!) se začalo trochu zpívat, a očividně si nás oblíbil chlapec z vedlejšího křesla, takový malý klučina, který se na nás rád chodil dívat, ale hrozně se naštval, když tatínek odešel a rozsvítil se nápis "WC". Tady také přestala vedlejší skupina holek mluvit, takže jsme se snažili dorozumívat prstovou abecedou, která mi však nejde nějak super dobře, takže jsme jeli hezky písmenko po písmenku. Nakonec jsem se nic nedozvěděl.
Přijeli jsme tedy na místo, mnoho z nás se vyřádilo na místní houpačce, odkud brzo všichni spadli i s krosnami na zádech. Pak jsme přešli ke stavění stanů. všichni už měli svůj postavený, my jsme teprve skládali tyče. My jsme totiž měli velký, veliký, nebo spíš velikánský stan. Od Verči H. Ta se nás ještě k tomu snažila přesvědčit, že jedna část má být úplně oddělena od druhé. Nakonec jsme měli předsíň na kola stejně velkou, jako obytný prostor. No, aspoň že jsme měli kde spát.
Krátký výlet, během něhož jsem si stihnul výborně popovídat a přišla večeře v osm. Nutno uznat, že to kuře nebylo vůbec špatné (jaké jiné by mělo za 130 korun být!). Dále jsme tedy hráli na schovávanou, při které jsme jednomu pánovi třikrát urvali lanko ukotvující stan, pak se naštval a zalezl do auta. Popíšu tady pro mě nejzajímavější kolo, kdy byla u pikoly Terka. Já jsem se schoval za nějakou dřevěnou budku, která přiváděla elektřinu. O chvíli později jsme si všimnul, že je v ní hnízdo vos. Zmatečně jsem utekl, málem spadnul při průjezdu močálem a zalezl k nějakému cizímu stanu. Vtom zafoukal vítr a hodil na mě všechny vodní kapky z plachty. Přiběhl prochy, který měl ještě větší šance "hodit držku" než já. Chytnul jsem výtlem a Terku jsem zapykal.
Druhý den jenom pršelo. Rozhodli jsme se tedy, že vyrazíme. Na ndáraží už stepovaly asi další dvě tři třídy a všichni jsme čekali na stejný vlak o dvou vagónech. Jedna skupina se natlačila do vlaku, sednula si a ostatní zabrali uličku. V ten moment si sedící skupina uvědomila, že vystupuje dříve, než ostatní. Bylo to komické. V druhém vlaku už bylo o něco větší pohodlí; sice se mi nepodařilo usnout, ale nebyl jsem k tomu daleko. Po přestupu do posledního vlaku na mě, Katku K. a Verču D. vyzbylo jedno kupé, kde jsme narazili na tři osoby: u okna byla matka s dcerou. Dcera byla tzv. frikulína (free-cool-in), matka si četla dámské časopisy. Třetí paní se nám všemožně snažila dát najevo, jak nerada s námi ve vlaku cestuje. Afektovaně vydechovala, koukala se na hodinky a vytáhla nejnovější model mobilního telefonu, aby se nám pochlubila. My s Katkou jsme nejdříve zkoušeli dát oba dva batohy na jeden vrchní držák. Nějak se tam vešly, za chvíli se ale ozval zvuk, něco se nahoře pohnulo a my jsme v úplně stejnou chvíli dali oba ruce nahoru do polohy "chytám ho!". Chytli jsme výtlem a můj batoh jsme radši sundali.
Z nádraží jsem se nějak dopotácel domů a povídali jsme si o nejlepších hláškách z výletu. Například, když naše Elena šla za Davidem a výhružně mu řekla: "Davide jdi, nebo tě zašlápnu". O hlavu větší David se otočil a přidal do kroku. Lukáš (opraveno, omlouvám se, Radku) prý jednou řekl, že někdo má "černovlasé vlasy". A Bára D., ta rovnou shodila někomu na hlavu stan.
Dneska se také ujala nová jednotka: Jedna Elena. Ještě moc nevíme, kolik to je, ale až to vymyslíme, ozvu se. A navíc, Jelena Dobrovolná zakládá nový blog. Sice to prý nebude blog šílené sexuoložky, ale asi se máme na co těšit.
A já začínám mít hlad. Jdu se najíst. Mějte se krásně a skládejte básně. Dr. Čoko
(obrázek je ze stránky great-deals.org)

Mládí vpřed, za námi se pracuje

21. června 2009 v 18:22 | Dr.Čoko |  Doktorovy žblempty
Tak tohle bude platit vždycky!
Ve čtvrtek jsme se moc dlouho neučili. Vlastně jsme se učili hodně krátce. Já jsem se ten den chystal na další velkou akci - Mezi sloupy. Zní to blbě, ale pořádá to nás každý rok ZUŠka a letos jsem tam šel z několika důvodů - zjistil jsem, že v programu bude se souborem Lidováček vystupovat známý klarineťář Štěpán a v kytarovém souboru uvidím nejen malého Elfíka, ale i Elišku N. S uhlazenými vlasy a v bílé košili (Naprosto nezvyklá kombinace, už to nikdy nechci takhle vidět!!!) seděl na židli Mr. Kullich už při mém příchodu. Spustili několik lidových (Lidováček...) a já jsem se trochu zapovídal s Eliškou a její kamarádkou Ivou, kterou uvidíte ve videu pod článkem. O chvíli později jsem se dozvěděl, že v dalších vystoupeních - 2x čtyřruční klavír - budou také vystupovat známí lidé, a tak jsem si poslechnul i Váju a její sestřičku a taky Lenku a Verču H. ...
Hrály opravdu výborně. Byly zhruba uprostřed, když v klavíru trochu luplo, ZUŠka zhasla a učitelka prohlásila: "Tak my jsme asi dohráli". Okamžitě se řešilo co, kde a jak, a brzo se zjistilo, že jsme škole vyhodili pojistky. Takové máme šikovné spolužačky. Co se týče kytarového souboru, tam se stala také taková zvláštní věc. Seděl jsem na lavičce, za mnou byla trochu otylejší babka a vedle ní dítě v kočárku. Poslouchal jsem soubor, když v tu chvíli mě něco bouchlo do zad. Otočil jsem se, a zjistil jsem, že dítě po mně pravděpodobně vyfluslo dudlík. Zatvářil jsem se, jako bych ho měl přebalovat a babka z toho měla očividně velkou radost, protože dostala výtlem, asi jako Bára D.
Další den jsem si do školy nesl kytaru, protože ve škole nebyly vyvěšeny změny, na internet je nikdo nedal a já tedy nevěděl, jestli bude hudebka, nebo ne. Samozřejmě, že nebyla. O přestávce mezi obědem a příchodem pana Falty jsem si chvilku hrál jen tak pro sebe, když se začala shromažďovat skupinka spolužáků a docela obstojně jsme projeli všechny tři zpěvníky. Dokonce po mě chtěli, abych vzal kytaru na výlet. Když naši viděli, jaké bude počasí, razantně řekli ne. Mohla by se rozklížit. Což je pravda, vím, jak to dopadlo s tou bráchovou. Nasadil jsem taktiku "Jsem děsně naštvanej". Zeptal jsem se, jestli bych nemohl vzít dva spacáky. Jeden pro mě, druhý pro kytaru. Ne. Nakonec se taťka smiloval a našel nějakou kytaru, kterou od kohosi dostal ke spálení. Problém byl, že byl zvlášť krk a zbytek.
Naštěstí, v naší vesničce je plno schopných lidiček a můj strýc přes koleno mi kytaru do dvou dnů opravil. Nevypadá sice moc dobře, ale na výlet ujde. Tak doufám, že aspoň budu moct hrát.
A ještě k chalupě: Baba právnička vrací úder! Tentokrát si naše pozemky nechala přeměřit od Geodétů. Na hraně pozemků byly betonové kůly, které tvořily takový pupík. Začínaly u lípy, postupně nám kus zahrady "ukrajovaly" a na konci se zase vrátily k babě na pozemek. Dohodli jsme se (ona si to vyřvala), že si ten "pupík" vezme na starost. Vysadila tam dubové keříky, které její pozemek ohrazovaly a jednu švestku. Geodéti všechno vyměřili a Bábě utřeli nos. Pupík přisoudili nám. A s ním i betonové kůly, dubové keříky a jednu švestku. Celý víkend jsem se procházel po našem novém pozemku a téměř na něm tancoval. Před týdnem by Baba vylezla a vyhnala mě tam odtud klidně za pomoci těch betonových kůlů. Dnes mohla maximálně koukat z okna.
Na závěr ještě jedna příhoda: zase jsme si jednou utahovali z nížky slečny Květákové a ta se rozhodla jít směrem ke knihovně (aneb Vosykovně, jak sama říká). Předběhl jsem ji, a ptal se: "Kam jdeš? Za paní Vosykovou? Do Vosykovny, chi chi?" Vtom mě přejel mráz po zádech. S úsměvem na rtech kolem mě prošla naše knihovnice, paní Vosyková.
A ještě slíbené video:
Pěkný výlet a týden přeje Dr. Čoko
(obrázek je ze stránky financninoviny.cz)

Jak Robinson Hood přepaloval drát

17. června 2009 v 15:57 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
Nedělejte si srandu z učitelů.
Vezmeme ty události nějak popořadě. Dneska na obědě se Jeleně Dobrovolnické udála zajímavá věc, která by Vás určitě zajímala. Zrovna si tak povídali všechny místní povídalky o tom, jak je naše Jelena podobná svému bratrovi. Elen chtěla na ně zařvat a vzdát se tak této ceny. Katka ji ale strhla k sobě, Elena se otočila na starého procházejícího pána, který byl ohlušen výkřikem: "NEJSEM!". Chudák pán, i Jelena.
Další fakt je, že kvůli tomu, že se Deejv rozhodl chodit na bicí vznikne v naší třídě nová kapela, která se sice ještě nedohodla na názvu, ale už přesně ví, co, na co, s kým a kde budou hrát. Skoro jsem si vzpomněl na písničku: "Fis, cis, gis, dis, ais, eis, his. Do výšek se rozletíš! S křížkem vzhůru o půl tónu! Fis, cis, gis, dis, ais, eis, his."
Další věc je, že se nám pomalu ale jistě krátí nejen školní rok, ale i školní rozvrh. Dneska tedy byly jenom tři hodiny, z toho dvě s panem prof. Kristenem. Dnešní den byl zasvěcen pokusům, při nichž jste se na ně nemohli dívat moc dlouho, aby se vám nepoškodily oči. S Elektřinou. Jeden pokus je celý o přepalování drátu (který při následném posílání po třídě Eliška N. zlomila vejpůl). S tím je spojena pěkná historka od mého bráchy. Takže...
...když můj bratr chodil na gymnázium, byly tam tři paralelní třídy, ve kterých učil stejné učivo - pan prof. Kristen. Ten v tom měl trošku zmatek, a většinou nevěděl, jaké, a které třídě ukazoval některé pokusy. (Moment - my jsme jenom jedna třída, a taky neví, co s námi probíral v minulé hodině...) Právě přepalování drátu byl v té době pokus, který se dluho připravoval a většinou se s ním strávila notná část hodiny. Takže bráchova třída přepalovala drát poprvé........podruhé.....potřetí...počtvrté... až došli asi k číslu sedm. Další hodinu se přihlásil jeden z žáků a řekl: "Pane profesore, ještě jsme nepřepalovali drát!" "Ještě ne? Tak to vám musím hned ukázat..." Celá třída lehla. Smíchy.
Předpokládám, že si všichni pamatujete jeho věty:
- Dneska si udělám tečku, ale příště to bude trojúhelníček, a to už to bude horší!
- Když to bude kotel na uhlí, tak se tam bude spalovat uhlí.
- Když jsme například v osamělé krajině, když třeba chceme z auta sundat kanalizační roury, tak kladku použít nemůžeme! (Na co kanalizaci v opuštěné krajine?!)
- To víte, dělám pro vás maximum.
Jedna třetina plus jedna třetina jsou tři třetiny bé!
- Motor pracuje ve čtyřech taktech - sání, stlačení, výfuk a výfuk.
Pěkný zbytek týdne přeje Dr. Čoko.
(obrázek je ze stránky cusmibio.unimi.it)

Hey, you!

15. června 2009 v 16:49 | Dr.Čoko |  Co vymyslí chorý mozek
Prostě Hawaii.
Už začínám hrozně myslet na prázdniny. Jediné, na co v tuto chvíli myslím, je to, až zase půjdu na třešně, až budeme sbírat jahody, až budeme u hráze (obrovská stavba, na kterou šlo několik miliónů z evropských fondů přehrazuje řeku, která má v klidném stavu asi 30cm do výšky) a vůbec, chalupa je nej. Když se ještě pozastavím u těch třešní: U nás, na vesnici, jsou vlastně tři typy lidí. Prvnímu je celkem jedno, jestli si jeho třešně někdo utrhne. Jedna třešeň zloděje nedělá. Druhý typ je jedna jediná baba, takzvaná "Babka Právnička" (jeden článek už o ní byl - Léto je tady a přichází Baba Právnička), která nesnese jakoukoliv cizí šlápotu na svém pozemku, natožpak utrhnutí jedné jediné, byť zelené třešně. To by bylo zle. Třetí typ je také zastoupen jednou rodinou. ta svou chatu obývá podle mé kamarádky Hedy "jednou za pět let na víkend", přičemž jejich obrovská třešeň rodí už od začátku června. Tam chodí trhat všichni. Někdo se skleničko, jiný s hrncem, zase jiný do ruky, každý den po škole. Taky se povídá, že manželka místního zemědělce, který má obrovské pole, po kterém my, děti, rádi šlapeme, sbírala jednou třešně z této třešně za pomoci hrábí. Asi strhla nějakou větev dolů, hodila do kbelíku a doma ji přebrali. Finito.
Tento víkend se z anámi na chalupu vydal můj brácha se svou přítelkyní, která právě dokončila studia práv. Tak jsme oslavovali (opravdu ho -škyt!- ně), a také padl návrh, jestli by brácha nepřivezl holící strojek a že by mě a taťku někdo ostříhal. Což o to, strojek byl, ale bez nástavce, takže buď do hola, nebo bez něj. Naštěstí se našly staré dobré nůžky (který dost tahaly za vlasy).
Dneska to teprve bylo drama. měli jsme předvádět náš referát na knížku Saturnin. Původně to měl být obsah, divadlo a film. Co se týče obsahu - vypracoval ho Tomáš a byl celkem stručný. tedy, pro naši potřebu. Co se týká filmu - ten jsme zajistili, i když s tím měla paní Doležalová celkem prolém. Když mi ho po mé třetí připomínce nednoesla, domluvili jsme se, že jej předá babičce. Divadlo byl problém největší - sice byly tři zkoušky, ale ani na jedné jsme nebyli všichni. Takže jsme se rozhodli - musíme obsah protáhnout, aby na divadlo nedošlo. Elišce Dědkové, která měla s Martinou dodělávat referát před námi jsem řekl, ať svůj referát natahují. A sám jsem si připravoval vlastní řeč.
Když končily holky, zbývala ještě skoro půlhodina. Tak jsem pořádně dlouho vypisoval hlavní postavy a zachraňoval situaci vysvětlováním charakteristiky jednotlivých lidí. Byl jsem velmi nervózní (což bylo vidět na mých potních žlázách...), ale svou práci jsem zvládal obstojně. Když byla chvíle pro divadlo, zbývalo přesně 58 vteřin. Takže jsem jeho obsah rychle převyprávěl a zvonek mě vysvobodil. Na divadlo můžeme rychle zapomenout.
Taky mě chatla písnička Hey, you! od skupiny Cocosuma. Hrajou ji občas, když jde v televizi reklama na paírovou pomoc v domácnosti, která má ve svém jméně ukazovací zájmeno. Asi ji uslyšíte v dalším videu "Co se do Sprudy nevešlo", tedy, až ho sestříhám.
Pěkný poslední jarní týden přeje Dr. Čoko
(obrázek je ze stránky gooahucard.com)

Město v methylalkoholu - týden příšerného počasí

11. června 2009 v 20:29 | Dr.Čoko |  Doktorské postřehy
Prší, prší a prší. A bude pršet, pršet a pršet. A je to trapný, trapný a trapný...
Tak nejdřív několik nejnovějších zpráv. Město v pohybu, obrovská městská akce nám směle pokračuje. Dneska jsem na ni opět zavítal z důvodu pozvání známého Jizvy, který jako správný skautík na této akci nesmí chybět i s kamarádem, kterého označím jako Karel, aneb učím-se-skautské-značky-z-lístěčků. Víte, o koho jde. Na náměstí jsem tey došel, popovídal jsem si s Láďou, který se připravoval na šachistický turnaj a pokochal se zpěvem naší oblíbené učitelky estetické výchovy a občanky. Měla na sobě dlouhé červené pončo a zpívala ve vokálním oktetu. zajímavé kombinace. Došlo i na moment, kdy jsem si u opékačů zakoupil párek se střední hořčicí ("No tak mi trochu ujela ruka, no") a trochu pokecal s Jizvou, neboť Karel nedorazil. Prý kvůli špatnému počasí, ale nevím, jestli nakonec nepřišel, protože po velké bouřce bylo nakonec pěkně. Úspěšně jsem se vyhnul všem lidem prodávajícím a nabízejícím letáky na všech ulicích okolo náměstí a přispěl jsem sedmi korunami na cukrárnu PUP. Dneska byla malina a vanilka.
Svět kolem mě začíná být opravdu skvělý. Mám dva přátele (respektive bratra) na vysokých právnických postech. Drvní je na Nejvyšším správním soudě a druhá nově u ombudsmana. Jak by řekla paní prof. "vrků vrků SOS" Holubářová: "Congratulations!"
A nakonec ještě jedna příhoda ze včerejšího dne: dpadla mi kytara, kterou navíc už do konce roku nebudu mít *yahoo*, a tak jsem se byl místo hodiny podívat na náměstí, kam se stěhovala celá Decapoda. Shlédl (nebo zhlédl? Tyhle dvě si pletu...) jsem ještě jednou představení tanečního oboru a tím pádem i naší spolužačky Elišky N. Tance se však od Tančíme pro smích nezkoušely, takže na pódiu převládala improvizace. naštěstí až na jeden náhlý výtlem skrytý za reprobednou Eliška všechno ustála, aniž by věděla, že jsem tam byl. A nakonec, to jsem už neviděl, měla ten den ještě třídní přehrávku v ZUŠ, kde po skončení svého vystoupení každý losoval svého nástupce. Eliška vytáhla papírek a řekla: "Jirka Procházková" (jméno je zaměněno). Paní učitelka ji ryhcle opravila: "Tak je to Jitka Procházková". Na další Eliščin výstup před obecenstvem bychom ve třídě řekli: "Zase do ticha..." Zareagovala: "A co sem jako řekla?"
Pořádně hlasitý zbytek týdne přeje Dr. Čoko.
(obrázek je ze stránky libpweb.nus.edu.sg)

Město v lihu - týden špatného počasí

9. června 2009 v 20:49 | Dr.Čoko |  Doktorovy žblempty
Šon, šon, šon, šon, šon, šon, šon, šon, šon, šon, šon, šon... šepotá!
A zase po výborném víkendu (tedy, až na tu sobotní bouřku) musíme do školy. V pondělí se ještě nějak všechno ukecalo, ale předposlední hodina, kdy musíme v této "polorovině kalendářního roku", jak by řekl pan prof. Kristen, vidět naši oblíbenou madame Červ, vytáhne na nás s písemkou. Velkou. Malá útěcha - vypracovávali jste to přeci v minulé hodině, ne? Uh...eh...
Uběhla půl hodina od rozdání. Kupodivu, madame stále kouká kamsi do blba (nebo na blba), na bílou stěnu mezi Zdíšu a Elišku a její oči se nepohnou z místa. Jsem celkem nervózní - viděla u někoho tahák? Ne, ona jen předstírá. Prostě červ. Na shledanou příští rok.
Dneska - akce. Šli jsme se podívat na Město v pohybu (aneb město v lihu, jak někdo říká, a tím není daleko od pravdy. Jedna moje nejmenovaná spolužačka byla vyslána včera pro pivo při vystoupení Divokýho Billa. Že je prý vysoká. Tak tam zašla a prodavač začal flirtovat: "Neznáme se odněkud?" Spolužačka pohotově zareagovala svým Centrem pro improvizaci, při čemž se skoro vždy zaklopí uzávěr nad Centrem pro vtipné odpovědi a řekla: "No, je to možný..." Nutno přiznat, že ostatní zájemci, čekající na donášku zlatého moku měli druhé Vánoce). Vystupovalo tam totiž Gymnázium Ústí nad Orlicí. Dvacetiminutová hudební zkouška a po mnoha a mnoha úvodních slov, z níchž několik znělo: Snad nám toto krásné počasí vydrží (bylo 30o ve stínu a potily se asi i dívky v bikinách, teda, jestli tam nějaká byla) konečně začalo slavné Veselé zrcadlo hrát. Asi se sluší říct, že tancovat proti slunci na dlažebních kostkách se židlí není příliš pohodlné. Takže byl celý soubor po zdůraznění slov "gymnázium" a "veselé zrcadlo" pochválen a my se těšili na další písničku. Opravdu zvláštní je, že i přes dlouhou zvukovou zkoušku nebylo snad nikdy na začátku písničky slyšet zpěv. Zvláště, když dostanete nefunkční mikrofon. To se, když máte při tanci zpívat, opravdu hodí. Tam je mnohdy málo i mikrofon funkční.
Když jsme po desáté slyšeli slova "gymnázium" a "veselé zrcadlo", mohli jsme jít domů. Kapela byla dobrá. Herci taky. Stejně se v duchu raduju. V tomhle pekle se nechci smažit moc dlouho.
O smažení v pekle se hodně dozvěděla i paní Doležalová, když jsme po každé její větě hodně hlasitě zatleskali. A dokonce se nám podařilo probourat i do vedlejší učebny, odkud musela dojít paní Kuběnková. Pak bylo zdůrazněno, že by mohla přijít i paní prof. Janyšová a veškerý tleskot utichnul. Divné.
A ještě něco: později se ukázalo, že paní profesorka při vyřčení slov "Snad nám to krásné slunečné počasí vydrží" nezaklepala na nic, natož pak na dřevo. Hodinu poté začalo pršet.
I přes zkoušení ze zemáku přeji pěkný týden. Dr. Čoko
UPDATE: Mrkněte i na fotky z nové Sprudy 6. Odkaz by Vás měl přivést na Facebook, ale je veřejný, takže na něj můžete, i přestože tam nemáte účet. Koukněte SEM.
(obrázek je ze stránky upload.wikimedia.org)

Příště na Mariánskou horu

7. června 2009 v 17:49 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
Za tu fotku nezabíjet!
Bylo by pomalu záhodno se tady zase objevit. A tudíž bych mohl aspoň trochu poreferovat o naší exkurzi. Vlastně to počasí ani nebylo zas tak hrozný. Pokud vím, pršelo jenom malou chviličku a obecně jsme byli venku jen málo. Ale pěkně popořadě.
Než jsme dojeli do Častolovic, Pepa vytáhnul svoje nesmrtelné kvarteto a utvořil se okruh karbaníků, kteří se pravidelně přidávali do hry. Takže cesta pomalu rychle ubíhala, mě se chtělo zvracet, ale nikomu jsem o tom neříkal a tak jsme kvartálně dojeli až do Častolovic (což mi připomíná, že dodnes nevím, co to vlastně je ta Pepova kvadratická rovnice).
Tady nám v jednom kuse přes cestu běhala černá kočka, což nemá značit štěstí, ale zrovna tady byla prohlídka celkem svižná a myslím, že v jistém rámci i zajímavá. Rozhodně lepší než na Kuksu, o tom později. V Častolovicích jsme se byli podívat do zvěřince, kde měli Samíka, a oslíka (žádné připomínky, prosím) a vůbec všechny možné druhy zvířátek. taky tam měli cukrárnu-kavárnu, kde jsme si nakonec dali celá naše parta horkou čokoládu (jak jinak), mimo Pepy, který ochutnal dort Čoka-moka. No, nevím nevím, kdo to měl lepší. Toho dortu bylo tak pro půl Pepy.
Čekala nás cesta na Kuks, během které se hrála moje hra Švábí salát a všichni pak byli plní parajčat a sakvětáků. Nemluvě o pomerančích, zelí a lesních plodech. Na hospitalu nám byl přidělen průvodce který-byl-tak-trochu-divný-a-mluvil-jako-nějaký-stroj. No, tohle jsme nějak přešli a užívali si s větrem a poznáváním soch. Po spěšné prohlídce parku a po velké honičce jsme unaveně dosedli do autobusu a asi nemusím říkat, že už se mi celý den do ničeho nechtělo. Obdivuju Lukáše, který ještě stihl na facebook nahrát fotky.
Na chalupě bylo plno třešní, kanadských nebo kamčatských borůvek a lesních jahod. Všechno ve znamení modro-červené. To jenom tak, pro shrnutí.
A protože mě už nic jiného nnapadá, doporučím k prohlídnutí ještě pár alb fotek.
Fotky Elišky Nechvílové z Kuksu, Fotky Lukáše Ješiny z Kuksu a nakonec ještě album Eleny Skalické, které je plné fotek z primy. Tam se určitě mrkněte, ostatně z posledního jmenovaného je i dnešní fotka ve článku. Tak dobrý start do příštího týdne přeje Dr. Čoko.

Tak copak nám zapěješ?

3. června 2009 v 18:19 | Dr.Čoko |  Co vymyslí chorý mozek
Vůl je kastrovaný samec tura domácího - podle wikipedie.
V pondělí jsme se ctí dohráli i poslední představení, které se nám - celkem - povedlo. My s Jáchymem jsme opět anši scénu zkomolili, ale prý to ani nebylo poznat. Dalším zajímavým okamžikem, který jsem já bohužel neviděl byla poslední scéna Brémských muzikantů. tam se má David s Adamem srazit zadky, oba se hrozně leknou a zařvou. A tak se k sobě nacvičeně blížili, když v tu chvíli Davidovi podjeli nohy a rázem se ocitnul v přeneseném slova smyslu na dlažbě. Teda, vlastně na koberci. Ale pohodlný to je teda úplně stejně.
Už od včerejška jsem ve strašném stresu. Dneska mě čekala kompozice, kterou jsem nakonec napsal na téma: "Místo, na které se rád vracím", a navíc ještě postupové zkoušky. Do té kompozice, tam už jsem pár blábolů nějak napsal, ale zkoušky neokecám.
Tady je dobré se zmínit o loňském roce. Tehdy dostala známá Eliška Nechvílová svou první dvojku a nikdo nezapomene její příchod. Vrazila do dveří celá nasupěná a spustila na celou budovu: "Charousová (její učitelka), tak ta je na mě zasedlá clej život, Matějů (vedlejší učitelka), to je jenom tuna make-upu a řasenky a Tomášek (ředitel školy, můj učitel), tak to je (zvířátko zmíněné na začátku článku) od přírody!" Není nutno podotýkat, že všichni přítomní chytili obrovský výtlem, Eliška udělala naštvaný obličej a odkráčela se zabalit.
Ale k letošku: Těsně po mém příchodu přišla malá holčička - za jedna. Eliščin komentář: "No jasně, prej trojku. Ale ty seš ještě malá, to by ti nedali." Další - Michal Papáček - za jedna. A pak měla jít samotná Eliška. Jenže se všechno nějak zvrtlo a poslali pro mě. Tak jsem tam přišel, samozřejmě jsem si ve zkušebně nechal žákovskou a hned jsem spustil. Za jedna. Eliščin komentář - "No ještě aby ne."
Pak to přišlo. Sama o sobě řekla, že se na to letos celkem vykašlala, protože jí minulý rok všechno zkazili. Chtěla být virtuozkou, ale s dvojkou? To ani náhodou. tak tam šla jak na porážku. Finální verdikt - Za dvě. Eliščin komentář: "Jupíííí!". Prý se pan Tomášek i paní Matějů přikláněli k jedničce, ale pak přišla paní Charousová a řekla, že to teda ne a že dostane dvojku. A k tomu se hodí třídní učitel.
Ještě k paní Charousové: zvlášť ona, ale i ostatní "porotci" nám připadali, jakoby byli zhulení. Kdo je zná, ví, že se prostě nechovají při zkouškách přívětive, paní Charousová ti nepoloži otázku: "Tak co nám zapěješ?" a když jde pro kytaru tak neřekne při sahání do futrálu "Já si ještě šáhnu sem!" příjemným a veselým hlasem! Ostatně, stačí se podívat na fotky za sklem na jejím stole, které vám řeknou, že se často tváří, jak kdyby jí spíše "uletěly včely", než uletěl joint.
Zítra jedeme na exkurzi a při psaní příštího článku se už bude volit do evropského parlamentu. Ale to nezajímá nikoho, mimo Jizvy. Tak se o tom nebudu moc vyjadřovat.
Slovo "vole" se podle wikipedie "často používá jako konverzační vsuvka".
A ještě malý přídavek: první video ze seriálu: "Co se do Sprudy nevešlo".
Bezvolový zbytek tohoto týdne přeje Dr. Čoko
(obrázek je ze stránky icm.cz)

A chalupu a chalupu dostane od... krále

1. června 2009 v 14:59 | Dr.Čoko |  Doktorské postřehy
Znám jednoho
ševce, a ten má 2000 švýcarských zlatých Franků.
V odborné bran
ži se tomuto říká self-promo. Propagování sama sebe. Dneska je totiž Den D, tedy alespoň pro n
ás, divadelníky. takže dneska Vám v rychlosti popíšu dopolední tři představení pro školy, na kterých jste, doufám, nebyli. V Malé scéně jsme museli být, my šťastnější, o půl osmé. Princeznička na bále si musela ještě celé divadlo zkoušet a tak dýchaly strašný vzduch v místnosti od sedmi.
Pak už jenom rychle převlíknout a ve čtvrt na devět, jakože se otevře opona, paní Janyšová řekne mladým divákům kecy okolo a pak už je to na vás.
Začínáme. Celkem mě už štvalo, že se účinkující z Princezničky nějak zapomněli odklidit a my je z pódia vyháněli na poslední chvíli. Osvětlovač už na nás bliká, že musíme začít. tak si otevřeme oponu a voilá: Petra přichází. Výbuchy smíchu se při prvním představení moc nekonaly (mluvím o Brémských muzikantech v průběhu všech třech termínů). Zvláštní smích byl vždy po vyřčení slova " mutant" a mě rozhodila jediná věc, po které jsem myslel, že to na scéně nevydržím. Sedíme s Pepou na scéně a já říkám: Tak půjdeme spolu třebáá... třebá... když vtom se z publika ozve: "Do kostela!" V tu chvíli jsem úplně mimo, a málem nezvládnu odchod k paravanu. naštěstí tak nějak všechno dobře dopadlo.
Následuje princeznička. Nebudu ji tady moc rozebírat, jenom snad že brambůrky aneb chipsy děti účinkujícím docela záviděli a my je tam vzadu užírali. A macarena se jim, pokud vím, vždycky povedla.
Celé toto všechno uzavíral Paleček. Musím přiznat, že už jsem si docela zvyknul na to, že Paleček (Petr Janota) jde vždy v písničce mimo rytmus. Vlastně mu to přikazuje paní Janyšová. Ale nikdo tady nemyslí na chudáka doktora, který pak všechno nějak msuí dohnat, nebo spíš zpomalit na kytaru. Před tou slokou už vždycky trnu hrůzou, jak pomalý bude. Bylo asi v každém představení několik drobných chyb, ale nejvác jsem si užil já s Jáchymem, když mu chci-nechci prodat Palečka. První představení bylo v pohodě. Druhé, tam se Jácha přeřekl a místo kůň řekl kobyla, takže děti měly ve všem zmatek a nedivil bych se jim, kdyby si myslely, že je to hermafrodit.
Třetí představení bylo velmi hektické a tak jsme nějak nestihli pobrat všechny věci. Jáchym si někde zapomněl své zlaté hodinky a opět spletl slova. Takže náš rozhovor vypadal:
"Jakto, že ta kobyla sama orá, obrací, couvá, tak, sama od sebe? (měl říct kůň)
(Teď má následovat to není kůň, ale kobyla. Nechci v tom dělat zmatek, tak improvizuji.)
"Nó, víte, ona se no, neřídí sama. To můj kluk, Paleček ji řídí."
(Teď se dohadujeme o ceně)
"Dám ti dva tisíce švýcarských zlatých Franků. Budeš si žít jako pán!"
Ted si všímám, že Jáchym nemá hodinky. Můžu udělat dvě věci. zavolat Palečka nebo pokračovat a doufat, že si Jáchym něco vymyslí. Paleček na volání nereaguje, a tak pokračuju.)
" Ne."
Jáchym se na mě podívá pohledem nemám tě rád/teď v tom jsme oba/co mám dělat. Rychle něco řekni.
" Eee, tak přidám ještě... dům!"
V tu chvíli se málem neudržím, ale nějak se přemůžu, odpovím tak dobrá a konečně můžu odejít.
Improvizace není lehká. Dneska přidávám ještě jedno video ze seriálu Přátelé, které to dokazuje.
Pěkný první červnový týden přeje Dr. Čoko
(obrázek je ze stránky wealddown.co.uk)