Listopad 2009

Dring it!

25. listopadu 2009 v 18:01 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
Aneb jak jsem právě usedl k počítači a zjistil, že nemám žádný rozepsaný článek...
To je smutný. Týden nic a já si ani nic nerozepíšu. Jde to se mnou z kopce. Ale což... za poslední stošedesátosum hodin se toho moc nestalo.
Ve středu bum a je tu zase škola. Aspoň představení toho mima stálo za to do té budovy vstoupit.
Ve čtvrtek... jsem se psychicky připravoval na víkendový úklid. A tak i v pátek, kdy jsem začal. Respektive moje maminka, když mi probrala moje oblečení.
V sobotu jsme uklízeli i s bratrem. Abyste věděli, u nás se dělá úklid jarní, letní, podzimní a - zimní! Možná už jsem to někde zmínil, ale moje vlastní matka si myslí, že poličky jsou na to, aby se na nich usazoval prach a ne na to, aby na nich stály nějaké věci, natožpak, aby těch věcí bylo víc než dvě. Všechno z polic tedy zmizelo na dva dny do šuplíku. Dnes je tu větší binec než před úklidem.
Pondělí... to byl vůbec takovej divnej den. Na pět ze šesti hodin jsme měli praktikantky a na šestou byl friend Helmut. takže vlastně na všechny hodiny praktikantky. A mimo to jsem v pondělí zjistil, že do konce roku nahradí jediný ucházející seriál na televizi Nova jakýsi jiný seriál, (de)Mentalista. A můj oblíbenec se má podle prozatímních plánů vrátit sedmého ledna.
Včera... večer... jsem se mimochodem dozvěděl, že nástěnka o 17. listopadu, respektive o našem vystoupení by měla být hotová do zítřka. Neboli do dneška. A prý že fotky jsou zajištěné. Pepa nezvedal telefon a já měl pocit, že je všechno v místě, kde záda ztrácí slušný název.
Dnes po první hodině jsme šli vytisknout fotky k panu Janyšovi. Ten na nás: "Víte, že jste poslední třída?" "No, víme, my jsme celý takový zpomalený.". A navíc jeho tiskárna tiskne tak jednu barevnou stránku za jeden a půl minuty. Tedy, vytiskne ji za deset vteřin, zbývající čas se čeká, až nabere síly na další. Takže jsme ji povzbuzovali šamanskými tanci a báli se, aby někdo neotevřel dveře.
Teď nastává dnešní večer a konec třídních schůzek. Proto taky píšu na blog. Do teď jsem tu pracoval na prezentaci s mou babičkou, která stále nemohla pochopit, že nejdříve uděláme shrnující kartu o místě, kde byla a pak budou teprv fotky. Ach jo. A těch třídních schůzek... se bojim. Bojím se každého klapnutí vchodových dveří.
Takže radši pápá, abych toto vůbec stihnul zveřejnit. Jestli se dostanete na internet, doufám, že si tohle přečtete.
Bye. Žádný převratný citát, překlad či cokoliv jinak trpaného dnes nečekejte.
Dr. Čoko
P.S.: Stihnul jsem to!

Libuše, nebuď trapná

17. listopadu 2009 v 20:46 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
A co tam dělají?
V sobotu jsme jeli na nákupy do Polska. Vstávali jsme neskutečně brzo (byla SOBOTA!) a ve čtvrt na dvanáct jsem ještě neměl ani jedno triko s dlouhým rukávem. Přišlo mi, že celé Klodzko je přeplněné obchody s oblečením, kde se prodávají pánské obleky, plesové šaty (úděsné) a dámské kabáty. Nakonec jsem si přivezl trik pět. Uf.
A neděle... dopoledne jsem klasicky uklidil, dali jsme si oběd a kolem druhé hodiny jsem už nervózně postával a chystal se. Před třetí jsem běhal po divadle, sháněl Elenu, protože jsme toho měli ještě hodně co říct, taky sháněl paní Petrželovou (rozumějte Katku N.) a mnoho dalších osob, se kterými jsem potřeboval mluvit. Nakonec jsem se ještě dozvěděl, že Elen bude sedět v hledišti, všechno obstarám já a do všeho se pletla p. prof. Pražáková. Když začala tercie, chystali jsme kulisy, aby všechno bylo na místě, zase jsem nemoh' mnoho lidí najít, rovnal jsem anděly a čertice, sdělil jim všechno potřebné a díkybohu jsme hráli. Až na jedno drobné zaváhání (o kterém nevím vůbec nic...) jsme to odehráli dobře. A pak už jen dlouhé čekání, občas vyrušené výkřiky Prahy "Buďte zticha!". A taky sprchy za dveřmi.
V pondělí mi bylo blbě. Chrchlal jsem, nešlo mi polykat, ale jel jsem na chalupu přenášet skleněné tabule. To mi připomíná, že můj bratr se nechal nedávno očkovat proti chřipce a doktorka mu říkala: "Tak teďka zkuste moc fyzicky nepracovat a nepijte mnoho alkoholu." Bratr odvětil: "To je v pohodě, já jedu na chalupu stěhovat skříně." Podotýkám, že na chalupě se opravdu hodně pije.
Odpoledne jsem hrál The Sims 2. A pokaždé (no, dvakrát) se mi narodila dvojčata. Hrůza. Je pravda, že dneska už jsou z nich teenageři.
A dnes jsem oslavoval den studenstva. K obědu jsem si ohřál semlbábu. A taky jsem doháněl všechno, co jsem o prázdninách nedělal. Napsal čtenářský deník a všechny úkoly a k tomu si přehrál na kytaru. Jaká to oběť!
Takže dobrou noc. Ať vás socialismus štípe celou noc.
Dr. Čoko

Pamatuješ si, jak jsme to spolu nacvičovali?

12. listopadu 2009 v 19:32 | Dr.Čoko |  Doktorské postřehy
A vidělas ten díl s Miley, Jacksonem a babičkou?
Začíná to být stereotypní. Opět jsem měl kytaru s paní Charousovou. K tomu se ale raději nebudu vyjadřovat, protože by to byla nuda.
A teď ta zajímavější část. Při středeční zkoušce jsem si říkal: A do háje. Máme den do generálky, nikdo si nepamatuje, kde má být a to hrajeme v sálku a můžu to na ně zařvat. Co budeme sakra dělat na jevišti, kde musí běhat vzadu a musí být naprosté ticho?
Přišel čtvrtek. Nebyl jsem moc vyspalý a ani nečekám, že se na zítřek vyspím líp, neboť jsem přemýšlel, co jsme nedořešili a co nemáme. V 7:20 mi volá Eliška D. Měla zajistit hudbu. Že prý nemá CDčko a že se jí to nějak nepovedlo. Že vezme svůj notebook do školy a že to tam sestříháme.
Eliška přichází těsně před osmou hodinou, kdy je celá škola namačkaná přede dveřmi do tělocvičny. Následuje *trapná* šou jakýchsi dvou lidí, kde jediná dobrá věc byla ta jakás takás kapela s gorilou, zpěvákem, kterého nebylo slyšet, ale který byl podle dívčího osazenstva "straně roztomilý" a výbornými kytarami. Pak pěkně udělaná přednáška o kouření a velký shon, abychom to všechno stihli.
Na Eliščině notebooku nám nejde ustřihnout Pat a Mat. Tak si žádáme o heslo k Internetu na gymplu, které o chvíli později dostáváme, i když nám je v té chvíli už na prd. Snažíme se něco vymyslet a přejmenovávat skladby, nicméně to nestíháme a musíme do divadla. Tam pak ve sklepě rychle všechno doděláváme; kopírujeme části skladeb a vypalujeme všechno na CD. Díkybohu se všechno stíhá a i přes to, že p. prof. Janyšová byla velice naštvaná po vystoupení tercie, dopadli jsme dobře.
Po zkoušce se jede znova celý blok malého gymplu; Elen nás svolává ať nejdeme na oběd. O chvíli později se zvedá paní Janyšová a ptá se, proč kvarta není na obědě. Kvarta utíká na oběd, háže do sebe rybí filé a vrací se jen tak tak a začíná se zpožděním. A nakonec se dozvídá, že bude možná ze soutěže diskvalifikována kvůli nadměrné délce.
A ještě nakonec: Já jsem ještě zůstal chvíli na další zkoušky a bylo na co koukat. První A jsem moc nestihnul, ale končí to snězením dezertu indiánek. Pátá B má klasické *vtipné* divadlo bez zápletky (alespoň pro mě). Druhá A (loni měli Pomádu) prý podle p. prof Janyšová vyhraje. To neznamená, jak podotkla Éternité (doufám, že je to správně), že si myslí, že je to nejlepší představení. Mají téma VKV, ale nejlepší byla scéna, kdy se má otec dětí dívat tetě dětí do výstřihu a pomalu vstávat a pak si zase sednout. Moc mu to nešlo, a tak ho Janyšová okřikla: "Hele, pořádně se jí tam podívej, vzpoměň si, jak jsme to spolu nacvičovali!"
Výbuch smíchu.
Zítra držte palce.
Halelujah.
Dr. Čoko

Smrt krásných srnců ve tři čtvrtě na tři

9. listopadu 2009 v 16:44 | Dr.Čoko |  Doktorské postřehy
Aneb když bratři stěhují.
V pátek později večer jsme odjížděli na chalupu, která začínala být pomalu uklizená a vystěhovaná. Ještě ten den večer jsme museli stěhovat tři obrovské skříně a odvézt je na (p)opravu ke známému, truhláři, který z nich nadělá poličky. Vypadali jsme přitom jako Pat a Mat, protože skříně byly těžké jako prase před porážkou, dveře úzké a vozík vysoký a daleko. Nicméně jsme všechno odvezli a já se pak jenom převrátil do postele a usnul.
Další den jsme pokračovali na novo; stěhovali jsme různé věci na půdu a do garáže, vymetali pavučiny a objevili starý televizní program a sbírku různých kartáčů. Po obědě jsme odjeli domů, rodiče prchli do Olomouce a já měl před sebou krásný volný den.
Po Duetech jsme se mrkli na film Univerzální uklízečka - doporučuju, příjemná britská oddychovka :).
V neděli jsem uklízel a psychicky se připravoval na pondělí, tedy na dnešek, kdy jsem opět musel vstát a opět jít na sedmou. Moc jsme toho nenazkoušeli, ale aspoň jsme si pokecali a zasmáli se reakcím na lepicí pásku ve dveřích. O velké přestávce nasatala opět mačkanice před knihovnou. Každý chtěl své čtyři lístky. Stál jsem nejdřív na konci řady, ale než se dveře otevřely, byl jsem o čtvrtinu lidí vepředu. Postupně jsem se promačkal do knihovny, kde do nás všech strčil Lukáš a domino efektem jsme vysypali knihovnu. Nakonec to tam tři (pokud správně počítám) hodné duše opět narovnaly. Prý se dokonce rozbila váza, ale to už jsem byl se sými dvěma ukořistěnými lístky pryč.
A zítra... nás čeká zkouška celého - ehm, oprava, části divadla. Vím, že to prostě nejde stihnout. Ale aspoň se všichni naučí děják. A taky mě čeká kytara. Jen doufám, že zase ne s paní Charousovou. A teď mě prosím omluvte, jdu posbírat maliny.
Dr. Čoko

Jáchym teda ne!

6. listopadu 2009 v 16:52 | Dr.Čoko |  Doktorovy žblempty
La, la la la, la la la la la la la, ...
Bonžúr mezelév. Bonžúr mesjé. Asijévu. V úterý jsem opět měl tu možnost setkat se s paní Charousovou. Musím říct, že už nebyla tak veselá, jako naposledy před dvěma týdny, a já už vůbec ne. Díkybohu měla proti mně ještě hodinu nějaká její žačka, takže jsem s ní strávil jenom půlku. A to celé jenom proto, že si pan ředitel někam odjel...
Dále byla středa a s ní spojené divadelní představení ve francouzštině (aneb, jak Zdíša nesnáší, ve franštině), kterému sice nikdo nerozuměl, ale některá slova pochytil každý. Například spojku et, nebo L'explosion. Nebo třeba L'erotika či Pokrok nezastaviš.
Čtvrtek byl ve znamení omluvy za nebytí na dramaťáku a s tím spojené předvedení celého divadla. Paní prof. Janyšová sice říkala, že dramaťák bude až za tři týdny, protože si jedou kamsi do Hradce na divadlo, nicméně si to zřejmě rozmyslela a nejela tam. Když jsme se přišli omluvit, byla veselá a odvětila nám, že to říkala Honzovi P. Na to jsem měl připravenou odpověd, že nám Honza sice v jednom kuse opakoval je dramaťák, ale ne, že to má z oficiálního zdroje. My jsme si prostě mysleli, že zapomněl na to, že není. Sama paní Janyšová řekla, že si myslela, že bude zmatek a že to tak bere. Jo a taky, že by ráda viděla ten den celé divadlo.
Takže jsme narychlo všechno přeorganizovali a snažili se zkoušet. Rozhodující profesorka o našem osudu - neosudu se rozhodla v půli odejít, avšak nešťastně nevypadala. No a ti, kteří vydrželi až do konce poslední scény si užili s Jáchou, kterému nešla správná reakce typu - Kájo - pustit papíry - Neeeee! Měl domácí úkol si to nahlas zkoušet doma. Pozdě jsem se dozvěděl, že bydlí v paneláku. Nicméně do toho prý hrála Mahu na klavír, takže to vůbec nebylo slyšet.
A dnešek, neboli pátek. Celý gympl se srotil u knihovny, ve které bylo pravděpodobně nejvíce lidí za celou její existenci. Všichni se drali dopředu, jen Elen seděla v klidu v křesle. Moji rodiče chtěli jít nějak do dvanácté řady do přízemí. Sehnal jsem jim lístky (jedny z posledních) do sedmé řady na balkón. A Elen byla v klidu. Měla svou celou druhou(!) řadu v přízemí jistou pro své kamarádky. Co na tom, že se nedostali rodiče těch, co vystupují. Abych se přiznal, to bylo i na mně dost, a to jsem měl tři místa vedle sebe.
Během dvou vyučovacích hodin, než došlo ke Zvratu se stihl napsat protest song a jedna sloka další písničky namířená proti Dobrouči. Ta se pravděpodobně nedokončí, neboť přišla chladná sprcha s novým nařízením, aneb že lístky jsou neplatné a příště bude limit čtyři na osobu. Takže může Elen lístky klidně rozdat kámoškám.
A ještě rychlý komentář k Bludišti: Jistě víte, že se jede v lednu a ne v tom nejlepším týdnu pro nás, totiž pár dní po 17. listopadu. A taky po dnešku víte o fyzických testech. A o všeobecném testu. Takže k tomu vlastně není co říct.
Bon voyage. Bonjour. To je normalní.
Dr. Čoko

Látkové množství? To bude asi množství tý látky...

3. listopadu 2009 v 20:45 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
Kdo nezabloudí na gymplu, ten se ani v České televizi neztratí!
Tak se zdá, že události nabývají rychlého spádu. Tak za prvé: Divadlo. Zkouší se každou chvíli. Volnou chvíli. A náhodou to už začíná k něčemu vypadat. Lítáme kolem toho v jednom kuse, zajišťujeme uvolňování z hodin, kupujeme sádru...
Kupujeme sádru. Respektive včera jsme kupovali sádru. Chcete doboru radu? Nezdržujte se déle jak deset minut v blízkosty Eleny S. a Katky N. Je to bránici nebezpečné. Odebrali jsme se na Galen do zdravotncikých potřeb. Chvilku jsme bloudili, až jsme přišli na to, že jsme vlezli do špatného vchodu. Pak jsme si všimli papíru o zdravotnických potřebách v čísle 104. Odpočítávali jsme pokoje, ale všechno zhatila Elen, protože si všimla obřího nápisu ZDRAVOTNICKÉ POTŘEBY se šipkou. Achjo.
Pak jako že jsme teda vstoupili dovnitř a čekali. Před námi byli asi tři lidi, ale díky přeobrovské rychlosti obsluhy jsme se dostali na řadu asi po deseti minutách. A z toho byla jedna dvojice dohromady! Nutno říct, že Elenu a Katku to poměrně stresovalo, neboť když jsme se dostali na řadu, zbývalo jim deset minut do odjezdu autobusu. Ještě ke všemu tam byly reklamy. První na plenky pro dospělé a druhá na zubní pastu s názvem Orajel. A pak jsme tedy chtěli koupit tu sádru. S tím byl taky trošku problém.
Elena: "Dobrý den, my bychom potřebovali pytlíček sádry."
Prodavačka: "Cože?"
E: "Pytlíček sádry!"
P: "Jo pytlíček, já že jakej kyblíček... hned se jdu podívat."
Pak chvilku někde štrachala.
P: "No tak mám tady tuhle šířku za devatenáct korun."
E: "Aha... a nemáte něco širšího?"
P: "Asi ne... ale moment, podívám se."
E: "Sakra, proč jsem to řekla?" (zbývá asi osm minut do odjezdu)
Nakonec jsme vzali jeden balíček užší a jeden širší. Ale já chtěl Elču trochu vynervovat.
P: "Chcete lísteček?"
E: "Asi ne..."
Já: "Ale já bych si ho radší vzal."
P: "Tak momentík počkejte já vám ho vytisknu."
E: "My počkáme venku."
Do odjezdu autobusu jim zbývalo šest minut. Pak teda trošku pospíšily.
O problematice Bludiště se zmíním příště, až bude víc zajímavých informací.
Událost dne číslo jedna: V klučičí šatně jsme dnes ráno při zkoušce trochu proházeli dlaždičky. Tak dejte pozor, ať nezakopnete.
Událost dne číslo dvě: Víte že v nejnovější nabídce z Penny Marketu je Perník na strouhání?
Mějte se jak chcete.
Dr. Čoko

Příště písem píšemku!

1. listopadu 2009 v 19:20 | Dr.Čoko |  Co vymyslí chorý mozek
- No fůj, to je děsně nehumánní! - Vždyť jsou to ryby!
Byly prázdniny. To slovo je založeno na slovech prázdný a den. Což se v mém případě naprosto vyplnilo, protože jsem je strávil v odlehlém kousku galaxie, totiž na naší chalupě. tam se akorát v jednom kuse topí, abyste tam nemohli usnou, v dalším kuse se zase furt vaří, abyste měli co dělat a v třetím kuse nemáte vůbec co dělat, protože jste zatopili a měli asi deset chodů. A do toho všeho se vám ani nechce nic dělat. Takže jediná práce, kterou jsem stihnul bylo přečíst si v rychlosti Máj, napsat sloh a několik drobných úkolů a pak už jenom... nic nedělat. Neříkám, že kdybych byl doma, bylo by to lepší. Nicméně doma bych si alespoň mohl po celém dni říct, že jsem něco udělal, protože jsem napsal naprosto nepotřebný a nic neříkající článek na blog.
Ve středu to bylo pro mne trochu hektické. Ráno jsem doma uklidil a k poledni si ohřál večeři a při tom sledoval film. Kolem třetí hodiny se mi ozvala mamka, že už jedou zpátky, ať jsem za dvacet minut připravený odjet na chalupu. Já v tu chvíli nebyl umytý, osprchovaný ani zabalený, natožpak připravený na odjezd. Prostě zase naprostá pohoda!
Ve čtvrtek byla jediná velká událost - sklízeli jsme hrušky, což zabralo asi třicet minut. Ostatně, protože jsem měl s sebou notebook z mamčiny školy (který se neumí připojit na Internet), napsal jsem o tom takové krátké líčení, které je na konci článku.
Pokračovat budu za chvíli, jdu si dát večeři.
Tak jsem zpátky. V pátek se, mám takový pocit, nic významného nedělo. Zato v sobotu byl v Horní Čermné (nebo Dolní) výlov místního rybníka a my se jeli podívat a koupit si nějakou tu rybu. Byla děsná zima, tak jsme si dali grog, a furt byla zima a k tomu jsme se dívali na naprosto nehumánní výlov ryb, kde rybky jely po dopravníku, mrskaly se, byly naloženy do auta a to je pak přivezlo až do kádí. Tedy, zrovna to první ne, protože to zapadlo do škarpy a nemohlo vyjet. My jsme si koupili dvě rybky - kapra a ještě jednu, jejíž jméno si nepamatuju. Rodiče pak kolem nich skoro dvě hodiny lítali, aby z nich vybrali všechno maso a odstranili zbytky. Pak ještě přišla mladší sestra kamarádky sousedky a že si vezme nějaký zbytky pro kočku. Ani jeden jsme pořádně nevěděli, co by si taková kočka mohla vzít, tak jsem jí dal skoro všecko.
A dneska jsem dopoledne doháněl to, co jsem za celé prázdniny nestihnul. Takže jsem si napsal sloh, vypsal výpisky z Máje a navíc ještě zapnul počítač, rychle přelouskal všechno nového z mých RSSek a pak usednul sem a psal. A za chvíli už mě čeká večerní program :)
Mimo to všechno jsem také trochu zavzpomínal na minulost - respektive na lamy. Vzpomínáte? Je tam plno hezkých fotek z minulosti. Takže ho sem dávám ještě jednou a přeju pěkné podívání na vaše dřívější ksichty.
Zítra zase zkouška. Začínám být psychicky labilní. Dejte citróny do osušky a vlak odtlačí ministerstvo zemědělství.
Dr. Čoko
A ještě ta povídka :)
Jdeme na hrušky
Máme chalupu. Velkou chalupu. S velkou zahradou. Leží v takové malé obci, nedaleko jednoho z nejmenších měst, totiž Lanškrouna. Všude okolo jsou krávy (i na jedné vedlejší chalupě), roste tráva a lidé nosí montérky. Přes jakýkoliv můj odpor jsme se, o podzimních prázdninách, šikovně spojených se státním svátkem vydali do této malé obce. Internet sem zavedli teprve nedávno a nějaké Tesco by si mohli přeložit jako sprosté slovo.
Po příjezdu byla zima. Velká zima. Rodiče odešli kamsi na návštěvu. Mě bylo svěřeno topení a udržování ohně ve dvou pokojích. A pak bylo vedro. Velké vedro. A jediná věc, na kterou jsem mohl myslet byla, že další den se buckem muset vypravit a jít otrhat dva stromy od hrušek. Jaká to slast!
Další den odpoledne jsem se snažil ze všech sil usnout. To by byla jediná věc, která by je odradila - kdybych usnul. Určitě by mě přece nebudili. Ale nakonec jsem v jednom kuse čet' a díky tomu o pár hodin později i usnul. A o pár minut později mě mí vyspalí rodiče vzbudili s tím, že se už určitě těším na trhání a ať hned vstanu. Pomalu jsem se probudil, nohy ztěžklé, posadil jsem si na posteli a hlavou proběhly klasické myšlenky každého, kdo je násilně vzbuzen, nebo to den před tím trochu přehnal s pitím - jak se jmenuju, kde to jsem, jak se jmenujou ti okolo, mám něco na sobě a kde je něco k jídlu.
Moje boty vzaly týden před tím za své, když se jim utrhla půlka tkaničky. Byl jsem tedy nucen si vzít boty svého bratra. Ty byly již zdárně téměř zničeny - všude bylypotrhané, jeden prst jaksi chyběl a ještě ke všemu si je bratr o prázdninách šikovně polil barvou zrovna, když nám chyběla. Takže mu půlka pravé boty ztvrdla a k tomu také část tkaničky, která z toho důvodu nešla vůbec zavázat.
První strom byl v pohodě. Otrhali jsme hrušky a navíc jsem dostal výuku toho, co dělat při tom, když vás zasáhne hruška do hlavy. Padající hruška. Ze stromu. Nedělejte nic a snažte se na to nemyslet. Hlavně dál sbírejte hrušky. Druhý strom byl zase zajímavý v tom, že jsem se na něm rozhodl vyzkoušet si své trhací schopnosti. Přesvědčil jsem se o tom, že vlhký lišejník je vlhký, kluzký a studený a že hruška má vždy hrušky v takové pozici, abyste na ně nedosáhli. Na druhou stranu, když mě tam zasáhla hruška, rozhodně jsem věděl, co nemám dělat.
Nakonec jsem se nabídl, že odnesu žebřík. Pár krtinců vzalo za své, a navíc - ty dveře už stejně potřebovaly nový nátěr. Všechny hrušky byly v košících, měli jsme co jíst a čest našeho národa byla opět zachráněna. Chvíli po triumfální návratu jsem se dozvěděl, že k večeři budou papriky plněné tvarohem a česnekem. A další životní pravda se ověřila - že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán.