Únor 2010

Caught

28. února 2010 v 20:18 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
Uvědomuju si to čím dál tím víc. Jsem zachycen Facebookem.
Nejdříve to začalo tím, že mi známá ukazovala fotky a v záhlaví bylo právě logo FB. Pak jsem si založil účet a začal jsem objevovat, co je všechno na něm možné. Pak jsme já a pár dalších lidí, co už stránku znalo navrhli třídě, že místo Spolužáků, na nichž se začal usazovat prach se můžeme dorozumívat přes Facebook. Nastal celostátní boom a dnes už face nemá málokdo. Všichni si tam chatují, hrají hry a... dokáže si někdo, kdo si facebook založil, jaké by to bylo být najednou bez něj? A bez jakékoli takovéhle "sociální sítě"? Uvědomuju si, že mi to bere čas, že to přestává být zábava... ale to modrý logo v záhlaví je jakási "záruka důvěry" - na téhle stránce je všechno, každý a cokoliv.
Přestávám psát na blog. A je tolik zajímavých věcí, o nichž si pomyslím, že sem napíšu. Pak na to zapomenu, uběhne týden a... nic. Tyhle prázdniny se nic moc zajímavého nedělo. Do školy jsem snad neudělal vůbec nic a teď se trápím nad slohem s názvem "Proč lidé lžou". Mám tolik myšlenek a nějak nevím, jak je sjednotit do něčeho, aby to nebyla úplná slátanina a abych to zase nemusel psát moc dlouho. Deset minerálů jsem do prezentace naflákal a hádejte co - měl jsem při tom otevřenou Wiki a Google. A pak jsem se taky chtěl dokopat k sestříhání Sprudy, jenomže mě ten konec nějak nebaví. Mám pocit, že tohle je to nejhorší, co zatím ze Sprudy vylezlo. Dvě talkshow, dva pořady o vaření, seriál, co končí a stařiny. To jest hrůza.
Za ten týden jsem vlastně pořádně pracoval jenom na dramaťáku. Nacvičujeme dvě představení, ani na jedno nemáme scénář a přehlídka je za měsíc. Mám pocit, že pár pátků, sobot a nedělí budu tak trochu nedostupný. Ale aspoň to je sranda a vypadá to i více méně divadelně.
Dále je tu od tohoto týdne každotýdenní trapas v Bludišti. Radím vám dobře, ani si to nepouštějte.
Končí únor, počasí se nám konečně zlepšuje. To znamená jediné. Jedeme na chalupu! Zrekonstruovali jsme celou koupelnu a sem tam jsme dali ústřední topení, takže je všude prach a sajrajt. K tomu budeme vybourávat starou komínovou rouru, takže je o saze postaráno. Dále všechno uklidit a to všechno do konce května.
Na ten obrázek v tom videu se koukat nemusíte. Jde hlavně o tu hudbu, která je přímo kouzelná. Je to jako... lístky ve větru.
Chytá mě syndrom tří teček.
Dobrou noc. Mám dneska poslední díl seriálu Řekni, kdo tě zabil a ještě musím na FB. Sklidit.
Dr. Čoko


Ostatně co by kdo po mně chtěl...

20. února 2010 v 9:19 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
Je to už dlouho.
Poslední dny mám výkyvy nálad. Jediné, co mě drží při životě je neustálé přehrávání jedné skladby, kterou jsem dostal před dvěma týdny. Už ji umím skoro nazpaměť. Ještě ji poslouchám na jůťůb. Mám pocit, že mi z toho hrabe.
Jinak ve škole pohoda. Zjisitili jsme, že i přes to, že chceme vyhrát v internetové soutěži se Seznamem, do níž jsme se letos opět zapojili, nemusíme vstávat extrémně brzo, protože je celkem jedno, kdy ty otázky vyplníme. Pak se měl stavit bratrův kamarád z Deníku, aby s námi udělal rozhvor o Bludišti a tak. Zapomněl na to. Takže já mám přes prázdniny "bojový úkol" a musím ho nějak sám zkontaktovat. Mám pocit, že ještě víc nechápu fyziku. Už třetí hodinu za sebou jsem měl velkou chuť zeptat se váženého profesora k čemu to je a k čemu je to, že vím, k čemu to je, důležité pro mě. Chemii nechápu a mám dělat referát o sacharidech. Nemám ani ponětí, co tam napíšu.
Nevím, jestli se něco změní, když se změním. Za zkoušku nikdy nikdo nic nedá.
V podstatě skoro není o čem psát. Nemusí to být sice politicky korektní, ale taky už nesmím zmiňovat nic konkrétně. Hodně se teď mluví o zneužitelnosti blogů, facebooku, twitteru a dalších věcech. Je to celkem hovadina, ale vysvětlete to rodičům. Ani nevím, jestli mám ještě náladu sem psát...
Dr. Čoko

A jdeme do finále!

7. února 2010 v 15:00 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
O tom, jak to všechno skončilo.
Pokračování z minula, předminula, přepředminula, předpředpředminula, předpředpředpředminula a předpředpředpředpředminula.
... a poslední barevná koule padá do důlku. Sice do špatné barvy, ale co. Na obrazovce za námi svítí šest vteřin do konce. Ještě chvilku něco mluví Roman, nevnímám ho. Vyzpovídává členy družstva, ještě říká takový ten svůj konec a šmitec. Fotíme se s trofejí (které upadávala hlava), se zlatým bludišťákem, s dalšími bludišťáky, s poukazem na dva tisíce do lanového centra, a tričkama... naneštěstí, musíme rychle odejít, abychom byli dřív doma a stihli vlak. Dozvídáme se skvělou zprávu - za to, že jsme vyhráli můžeme jít následující den do školy až na desátou hodinu. Všichni jsou šťastní. Vracíme kostýmy a pospícháme na nádraží. Pár lidí mi a ostatním gratuluje. Jsem tak napůl v šoku a napůl mám pocit štěstí.
Když jsme v nádražní hale, zezadu se ozve ať se všichni zastaví. Nejmenovaná členka týmu Bára už podruhé ztrácí za dva dny peněženku. Ale proč to nějak zastírat, stejně o tom ví už všichni. Prý zůstala v autobuse. A tak jí ji pošlou poštou.
Na nástupišti si uvědomuju, že stále ještě držím v ruce poukázky do Tesca za 1 500 korun. Už vím, co si za ně koupím. Takže je ještě rychle strčím do baťohu a vydáváme se zpět do našeho města. Na začátku jsme byli ti čtyři rozklepaní, jak nás porazí hned v prvním kole. O dva dny později - vítězi, hned trojnásobní. Navíc jsme vždy měli více než třicet bodů a soupeři vždy méně než deset.
Celkem mi bludiště dalo: dva dny a dvě hodiny bez školy. Nový mobil. Žehličku na vlasy. Zkušenosti. Představu o mé budoucí práci. Triko s emblémem bludiště. Možnost pomazlit se s tím milým plyšovým stvořením. A velkou spoustu poznatků o mých spolužácích i profesorech.
Ale ať jenom nekecám, ještě sem dám pár výběrových fotek. A přeju všem příjemné vkročení do nového týdne.
Dr. Čoko

Jéžišmarjá, tolik slovníků!

2. února 2010 v 15:00 | Dr.Čoko |  Doktorské postřehy
O tom, jak překazit natáčení shozením stromku.
Pokračování z minula, předminula, předpředminula, předpředpředminula a předpředpředpředminula.
Následuje přestávka. Jdou se točit některé šoty, jako například soutěže profesorů. O těch jsem se ještě nezmínil. Tentokrát byla průběžná soutěž o zručnosti při jízdě na kole. Zvednout hrnek, objet na kole síť, položit hrnek a dojet do cíle. A to všechno co nejrychleji. Za nás bojoval pan profesor Kašše a jak dopadnul se zanedlouho dozvíte. Jinak se natáčely předěly s týmy (Kde my jsme hráli hru Jungle speed, o které jsem se minule zmiňoval. Měli zrovna rozehranou partii, ale my jsme jimn to trochu promíchali.), což nám docela šlo. Dále jsme pokračovali natočením "chůze astronautů", kterou jsme točili už v prvním díle. V podstatě jde o to, že jdete proti stěně, u které je kameraman. Koukáte se dopředu a jdete se zbytkem týmu, a to celkem čtyřikrát. Oni to tam pak "zrychlí a zpomalí a bude to vypadat efektně". Prý. Takže jdeme asi potřetí, jsem téměř násilně natlačen na zeď a shodím jakýsi květináč se stromkem. Chytne mě záchvat smíchu a mám pocit, že to už nedotočím. Naneštěstí je málo času, takže se natočí poslední záběr a jdeme zpátky do studia.
Otázky nám celkem šly. Měli jsme mírný náskok (asi 5 bodů) před soupeřem a následovala soutěž profesorů. Rozhodli jsme se vsadit pět bodů. Při výhře bychom jich dostali deset, čili bychom vedli o patnáct. Soupěři však musí vsadit též minimálně jeden bod, o který by v případě naší výhry přišli. Takže bychom vedli minimálně o šestnáct bodů, což by znamenalo třetí vítězství v řadě. Pokud by to profesoři nezvládli, rozhodovala by tajenka.
Profesoři přijíždějí i s koly. Ještě se naposledy vysvětlují pravidla a losuje se, kdo pojede první (kámen-nůžky-papír metoda). Pan Kašše prohrává, a tak začíná. Jede celkem rychle, s přehledem pokládá i hrnek a dojíždí do cíle. Učitelka od soupeřů jede přibližně stejně rychle, snad i rychleji. Jenže na konci nás málem smete ostrou zatáčkou a přijde o pár setin vteřiny. Nakonec o necelou sekundu zvítězíme. Obří euforie. Třikrát jsme vyhráli.
Pokračuje se tajenkou. Nápovědy jsou zhruba tyto: hora slovníků, partitura, mikrofon, sklenice s marmeládou a na ní nápis "Mini - Maxi" a možná ještě něco. Hlavní nápovědou pro nás však byl prázdný obal cédéčka, na němž byl nápis "Fénix". Zasvěcencům už došlo, že jde o Lucii Vondráčkovou. Moderátor nejdříve napínal ("Ne, to není ono,"), ale nakonec souhlasil. Probrali jsme spolu nápovědy a hurá k balancovníku a pro ceny.
Zase ta hrozná kulatá, nehezká, rozpadající se věc. Tentokrát mám jako jediný mikrofon, takže mě asi jediného bude slyšet. Napětí vzrůstá. V duchu si říkáme, že jestli nám to nevyjde, bude to trapas a asistentka režie Naďa nás asi zabije. Roman ještě chvíli něco kecá, nevnímám ho. Jdeme každý ke svému držadlu a začínáme. První si všechny koule snažíme zastavit. Brzy poté umisťujeme bílou do správného otvoru. Vlna nadšení. Následují další dvě barevné koule, jedna do správné barvy, druhá do špatné. No co, bodů máme dost. Teď už jenom tu poslední. Hups, říkám si, deset vteřin do konce limitu. Takže Terko, ty nahoru a...
Pokračování příště.
Fotka je od terky Skotálkové z alba na Facebooku.