Duben 2010

Jak zapadnout do díry na trhu

28. dubna 2010 v 21:03 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
Game Over (freedigitalphotos.net)
Zase jednou název článku naprosto nesouvisející s obsahem.
Ach, je toho tolik, o čem bych mohl psát. Já se však rozhodnu pro možnost, která mě napadne jako první. Baba právnička.
O ní jsem, jak je pravidelným čtenářům známo, psal již dvakrát. A to tady a tady. Ale v krátkosti shrnutí. Na začátku byla sousedská domluva. Prapředci zasadili špatně sloupy ohraničující pozemky, takže tvořily půlkruh. Tak jsme to celé přisoudili Babě. Ta si nechala loni svůj pozemek přeměřit od geodetů a ti nakonec půlkruh přisoudili nám. Celé léto až doteď tvořily hranici malé klacíky nahoře červeně namalované a červená značka na rohu Bábiny zahrádky (kterou pravděpodobně "jen tak mimochodem" urazila). Mimo to s ní byla ještě jedna scéna při kopání vody; na hranici pozemku stojí lípa (jejíž 1/3 je teď naše). Lípa stará přes 70 let. Kořeny má až na druhé straně lesa. A když pak kopali lidi od nás vodu, přišla do deště Baba, ať lípě nepřetrháme kořeny. Na tohle nezpoměňte, ještě se k tomu vrátím.
Jaké bylo pro nás v sobotu překvapení, když vyšla ze své chatky Baba se Starostou (její přítel) a začali tam něco měřit. Pak vítězoslavně zapíchli kolík vedle červené značky v zemi a šli dál. Píšu SMS své kamarádce H.: "Chces videt komedii? Koukni z okna, hnusna baba stavi plot". A taky že jo. Jakmile zapíchla všechny železné kolíky, přičemž jsme ji my nevraživě pozorovali, sousedka H. tiše z okna a ještě jeden soused z povzdálí a z bezpečí uvnitř traktoru, jala se napínat jakési lano. Mezitím se ještě stihla pohádat s mojí mamkou, když tvrdila, že značku jsme pravděpodobně urazili my a ať se o ni nestaráme, že plot jsme sami chtěli. Tady vidíte, jak si někdo dokáže vyložit slova "My plot nepotřebujeme.". Tak tedy natáhli ten špagát, ale mě to nedalo a upozornil jsem na jednu malou nesrovnalost. Chápu, že to bylo v té situaci technicky neproveditelné, ale ona nám nedá ani centimetr čtvereční, tak proč bychom měli my? Jelikož lípa stojí z jedné třetiny na příjezdové cestě, která je naše, tak když ji baba obkroužila provazem a až pak ho navázala k další značce, okradla nás o značný kus prostoru (představte si to jako trojúhelník, o jehož plochu nás"okradla"). Měla by totiž vést hranici středem lípy, popřípadě lípu vynechat, ale jen ať nám ten kousek neukousne. Řekl jsem to mámě, která se na to pak šla zeptat. "Prosim vás, o to se nestarejte, jo? Ta lípa je, pokud vim, vaše,..." *Teď si vzpomeňte na to, jak před lety ochraňovala její jemné kořeny při kopání vody - viz. výše. Najendou by nám ji klidně přivlastnila...* "Já vás jenom upozorňuju, abyste ten plot nepostavila tak, jak jste si to vyměřila, protože byste nás ukradla o několik metrů čtverečních naší cesty." Hádka pokračovala. baba dokonce vyhrožovala, že doprostřed cesty postaví zátaras, abychom nemohli projet k chalupě. Což je trochu divné, neboť její pozemek končí půl metru od cesty. Nevěřila, tak se tam šli všichni podívat. Jakmile došli tam, babka hned: "Vždyť já jsem nic takovýho neříkala." A už začala z jiného konce.
Třeba potřebuje denní dávku adrenalinu. Já se pak akorát bavil se sestrou sousedky H. o tom, jaká to je legrace. A jiný soused, ten z traktoru, se jen tiše, potutelně usmíval.
Ach, jedno tohleto všechno sepíšu a budu slavnej. Bude to bestseller s názvem "My, a ta hnusná babka odvedle".
Báj d vej, odabsolvoval jsem z kytary. Což je taky story.
Když jsem byl ještě v bezpečí, vzadu ve zkušebně, byl jsem v pohodě. Ale jakmile jsem měl přijít na řadu, vlezl jsem za modrou oponu a srdce se mi najednou rozbušilo tak, že jsem myslel, že mi snad zakrvácí krásnou kapsu na mé bílé košili. Pan Poslušný provedl svoje, jak říká V. K. "manévry" a nastavil ruku, ať jakože vejdu na pódium. Hlavou se mi honí: Dobře, mrknu, kde je mamka, holky z naší třídy, usměju se, ukloním se (vždyť jenom tu úklonu jsme vzadu s panem Poslušným trénovali několikrát) a začnu hrát. No co, sednu si, začnu a první tón pokazím, no, co se může stát.
Pro další pochopení příběhu je nutno vědet, že jedna holka ze stejné třídy (kytarové) jako já si vydobila svou neúčast na tomto koncertě, nicméně se na nás se spolužákem A. přišla podívat. A vzala s sebou pár kamarádek. První polovinu představení seděly na balkóně. A pak jsme přišli my dva...
Vylezu zpod modré opony a první co vidím: N. (ta, co nemusela hrát) je vepředuu pódia! A čučí na mě! Než jsem došel k židli, nemohl jsem se na nic jiného soustředit. Pak jsem se správně uklonil, potlesk ustál a já začal hrát. První čtyři takty jsem zkazil každý druhý tón. Skončil jsem úvodní pasáž a pomyslel si: "A sakra."
Nakonec jsem nějak skladbu dohrál a velkým překvapením pro mě bylo nejen to, že mě přišla poblahopřát paní V. M. (která řekla, že se jí to moc líbilo), ale i můj brácha. O minutu později už utíkal na vlak. Dostalo se mi, opravdu skvělého potlesku (že, E. N., díky) a s pocitem zadostiučinění a červenej jak jahoda jsem se vrátil zpátky do zákulisí.
Takže takhle jsem ukončil devět let svého života. Nicméně však hodlám v hraní na kytaru pokračovat, takže ze mě ještě jistě budou mít učitelky a učitel velkou radost *s nádechem ironie*.
Tak... mějte se hezky. A přijďte na Bronotsauří šlápoty. Prvního května, start u hospody U Malinů. Ještě jednou zdůrazňuji, U hospody. Rádi vás uvidíme. Někteří.
Zase někdy...
Dr. Čoko
P.S.: Dneska písnička, která občas zazní v seriálu Dead like me / Mrtví jako já. Poslechněte, já to nemůžu dostat z hlavy. Na ty obrázky koukat nemusíte.

Hodně štěstí, zdraví

12. dubna 2010 v 21:47 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
Gift (freedigitalphotos.net)
"Normálně bych si navodil sváteční náladu a slavil fakt, že Země zase oběhla kolem Slunce. Nemyslel jsem, že to letos zvládne, ale ať se propadnu, jestli to ta malá planeta nedokáže vždycky."
Tak, je to tady. Slavím narozeniny. Mám pocit, že je ještě víc věcí, které si žádají mojí pozornost, než jsem dnes dostal vzkazů na zdi facebooku. Očekávám, že se mi konečně někdo ozve z e-shopu, odkud si chci objednat Windows 7. Vždycky jsem byl na efekty.
Pak bych taky měl dočíst tu knížku, o níž chci napsat do čtenářáku. Furt mě straší ty dvě nedokončené seminárky. A pak taky ten speciální problém. Ouch.
Dneska jsme se byli fotit, my všichni, co byli na Komenském. Jak to dopadlo se radši ani neptejte. Prej: "Tak ještě jednou a už se tak nešklebte". To ale nebylo to hlavní. Možná si vzpomínáte na Igora Masáka (viz článek z ledna loňského roku - No jasně, to nemůže bejt nula, že jó). Dneska si to teda mašíruju s E. ke knihovně, když ona vtom zvolá: "Ty vole, je tady zas ten týpek" A já: "Ježiši, Igor!" A oba: "*výtlem*". Došli jsme do knihovny a tam se odehrálo vše pospané výše.
Jak tak koukám do toho článku, na konci je věta: "Mimochodem, když se všude o matematiku zajímají, možná nebude chyba u nás, žáků..." Co bychom dnes dali za toho pána, co neustále omílal že á na druhou plus bé na druhou je cé na druhou... nebo tak nějak. Všimněte si, nechce se mi psát horní indexy...
Mám práce nad hlavu. Vypaluju, co se dá. A zásoba DVD se pomalu tenčí. Ostatně, zásoba materiálu v počítači taky. Takže už zbývá jen čekat na odpověď od jednoho serveru a koupit nový systém.
Ten si můžu dovolit, protože jsem k narozeninám dostal hodně těch cennejch papírků. zase po roce vidím Palackého. Aspoň myslím, že na tisícovce je on...
Od svého strejdy a jeho rodiny z Břeclavi jsem dostal - pozor - dva vlastní zelené
.
.
.
ručníky. Matička se mu prý svěřila, že když chodím plavat, že se stydím za ty jejich staré. A pak už se jen zeptal na moji oblíbenou barvu...
A v jiné krabici byl další dárek - pár kožených rukavic. Vrum vrum :)
Huh, nějak jsem se rozepsal. No, asi už budu končit. Doufám, že zítra nepřijde Igor nebo někdo jemu podobný k nám. Doufám, že dočtu tu knížku. Doufám, že mi odpoví. A doufám, že to všechno nějak vyřeším.
Goodbye a sladké sny.
Dr. Čoko

Černočerná tma

6. dubna 2010 v 21:22 | Dr.Čoko |  Doktorovy žblempty
Room and windows (freedigitalphotos.net)
Tož nyní trochu ze současnosti.
Víte, přijedete takhle z chalupy. Celou sobotu jste poctivě dřeli. Natírali jste strop, uklidili celou jednu místnost, abyste se v pondělí mohli těšit na příjemné teplo v kuchyni a když tedy dojedete domů, chcete si pěkně v klidu vychutnat jistý program z iVysílání ČT, který jste kvůli práci nestihli. Tak zapnete počítač, kde vyskočí automatické aktualizace. Pod milionem dalších položek se schovává i aktualizace ke zjištění legálnosti windows. Nu což, řeknete si, v pohodě, stáhne se to a uvidíme.
Jaké překvapení pak pro vás je, když zapnete počítač v neděli a vaše tapeta není krásně barevná, nýbrž hnusně černá. A v rohu svítí nápis "Pravděpodobně jste se stali obětí softwarové kriminality". A Bill má pokoj.
Řeknu vám, v mém zájmu rozhodně není, aby se můj digitální svět pohltil do tmy, nebo jak tomu říkají. Nicméně, se vším se musíte nějak vyrovnat - což pro mne znamená, že mi zbývá 28 dní se systémem Windows XP. Co bude pak je otázkou.
Dramaťák nabírá na obrátkách. Zkouší se každý volný den, každou volnou hodinu. Přehlídka je tento pátek... Tak dneska jste to stejně mohli všechno vidět a utvořili jste si obraz toho, na čem makáme už měsíc. A doufám, že to nebylo úplně vniveč. A že alespoň se Šťastným princem postoupíme.
Zkouška na absolventský koncert dopadla v pořádku. Kdy absolvenťák je vám neřeknu, koneckonců si to můžete zjistit sami.
Moc náladu na psaní nemám. A nesouvisí to ani tak s tím, že jsem dokonce zameškal druhé narozeniny tohoto blogu. Tož mu tedy přeji všecko nejlepší.
Moc náladu na psaní nemám. Mám 28 dní na vypálení 500 GB dat. Huh. Pak musím nějaké peníze investovat do nového systému. Dramaťák hoří a já neumím scénář. Bude to trapas. Pak je tady absolvenťák. Dvě seminární práce, do nichž se mi vůbec, ale vůbec nechce. A ještě jeden můj osobní problém, o němž vím jenom já a jedna určitá osoba, které doufám můžu věřit. Vlastně ani nevím, proč si to tak beru...
... nebo asi vím. Hlavní co vím je, že se snažím vypadat tak, aby nebylo vidět, že o tom přemýšlím. Někdy to nejde. Přetvařovat se osm hodin denně je práce. Velká. A doufám, že až sem jste nikdo nedočetl.
Prozatím se s vámi loučí melancholický
Dr. Čoko