Červen 2010

Vážení disharmonici, praskla nám žárovka

7. června 2010 v 19:26 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
Bulb (freedigitalphotos.net)Wilson: Může tě potkat infarkt, mrtvice, křeč, smrt, nebo něco ještě horšího.
House: Něco horšího? Double-smrt?
Měsíc se s měsícem sešel a já si vzpomněl na tohle místo, pavučinami opředené a také zapomenuté. Děsivě kašlu, kapesníky nepočítám a "léčím se". Dneska mi řekli, že ve čtvrtek jede celá naše třída do Prahy, ale že zatím se o tom neví nic víc, než že máme nosit 400 korun a že se jede ve čtvrtek. Na to, že je pondělí, je to dost málo.
Nevím jak začít. Vycházím ze cviku. Trochu to ve mně hlodá, něco jako vnitřní hlas co říká napiš něco na blog, napiš něco na blog. je spousta zajímavých věcí. Je spousta věcí, které nejsou zajímavé, ale stejně bych je sem mohl napsat. A pak je spousta věcí, které musím vyřešit, o nichž sem nemůžu psát a u nichž to, že je musím řešit, mi zabírá čas na psaní sem.
Vidíte? Konečně se donutím sem přihlásit a tlachám o ničem.
Tak například minulý víkend (dneska už de facto předminulý) u nás bylo velké setkání celé části naší rodiny. Slavnost to byla veliká, kolaudovala se chalupa, slavila se budoucí svatba a celé se to propojilo s čekáním na výsledky voleb. Můj rozhovor s mamkou den před odjezdem (ve čtvrtek).
Já: Hele, mám školu do půl druhý, takže přijdu kolem druhý hodiny, pak uklidím a můžem jet.
Mamka: My ve dvě odvolíme a odjíždíme.
Já: Aha a kdy mám uklidit?
Mamka: Tak zkus alespoň vysát...
Skutečnost je taková, že své rodiče potkávám na cestě domů ze školy, jak směle kráčejí k volební místnosti, sám se stihnu akorát zabalit a už jsou zpátky. Letíme na chalupu, kde se dáme do horečnatých příprav.
O půl šesté je jasné, že nestíháme. Nemáme dodělané skoro nic a hosti mají nahlášen příjezd po šesté. Modlíme se, ať přijedou všichni později. A jako na zavolanou, v šest hodin a jedna minuta přijíždí první rodina. Takže rychle alespoň nachystáme na stůl jídlo a pokračujeme v přípravách. Strýc se neostýchá, přitáhne si talíř se šunkou k sobě a bere si. Moje mamka ho pak zchladí tím, že ještě bude i jiné jídlo. Další rodiny postupně přijíždějí, až je nás konečně naměstnaných v malém prostoru všech nějakých pětadvacet, vzduch má teplotu asi jako nad kráterem sopky Eyjafjallajokull a můj brácha se stavuje k nám, mladším, kteří hrajeme s těmi ještě mladšími hry, pro kytaru. Je kolem osmé.
O tři hodiny později my mladší skáčeme po postelích, když můj bratranec náhodou uhodí hlavou do lustru. Žárovka párkrát zabliká, zasyčí a pak... zhasne. Jdeme tedy do vedlejšího pokoje, z něhož se ozývají... opravdu... zvláštní zvuky. Zjistíme, že zpívají písničku. Zjevně každý v jiné tónině. 25 tónin. Mám pocit, že spolužačka Z. by si přišila polštář k hlavě. nerozpoznávám ani sloku, ani refrén a tak, bohužel do naprostého ticha vyřknu: "Vážení disharmonici, praskla nám žárovka".
Další den postupně všichni odjedou. A protože je sobota, dozvídáme se výsledky voleb. Kdybych se k nim měl vyjádřit, řekl bych... že se to dalo čekat. Ta nespokojenost se současným vedením se převtělila do Johnovců. Jediné, co nedokážu pochopit je, kde se u nás vzalo tolik Zelených. Vždyť jedině recyklační fanatik by mohl zvolit TOP 09. Političtí dinosauři nám zůstali a pan Nečas (což je celkem vtipné, neboť dokud neměl Nečas vládu, panoval u nás nečas, kdežto když ji dostal tak se dosti vyjasnilo...) prohlásil že vláda pana Topolánka měla v roce 2006 koaliční potenciál. Možná měla, ale nejspíše tak malý, že ani nebyl vidět.
Abcyh ještě dopověděl, co se stalo se žárovkou, pravděpodobně byla chyba až někde ve vodičích, nebo co. Takže to ještě není opravené.
A zítra, jestli ještě budu doma si povíme o tom, jak jsem zvládl kvartální testy.
Buďte sami sobě rovni jako 15-ti procentní daň.
Dr. Čoko