Květen 2011

Následky

31. května 2011 v 19:24 | Dr.Čoko |  Doktorovy žblempty
I'm trying hard not to resist the joy. Don't listen to me I'm being paranoid...
Už dlouhou dobu se při našich cestách nic zajímavého nestalo. Až někdy v tomhle týdnu jdeme jako každé ráno dlouhou ulicí ke křižovatce. Po cestě je několik domků se psy. Jenom za jedním plotem je ale trochu šílený pes, černý a zvláštní, protože na všechny štěká a evidentně by mu nečinilo potíže překočit plot. Kdyby se mu chtělo. Když přiběhne zpoza rohu, často se někdo lekne. A přesně takhle přibíhal i to jedno ráno. E. byla zabraná do povídání a P. pravděpodobně spal za chodu. Já viděl psa jak jde, z nějakého důvodu (šok?!) jsem ale nebyl schopen nic říct. Couvnul jsem a šel dál od plotu. E. si mě všimla, ale netušila co to dělám.
*Haf* (nebo Woof, nebo jakyým jazykem chcete).
*citoslovce pro leknutí*
Vlasy E. přecestovaly z jedné strany na druhou při náporu vzduchu kvůli nenadálému trhnutí celého těla. E. už jen zařvala:
"Ty zas*anej debilní pse!"
Vtom vylézá majitel (starší pán):
"Hele zmlkni jo!"
"No tak se na něj podívejte ježiši, vždyť to jednou přeskočí plot a někoho zabije vy debile!"
"Já si tě najdu!"
Asi nenašel. E. přišla i další den zpátky do školy, v pořádku. Mimochodem, zrovna dneska byla u zubaře (sundávali jí část rovnátek - jakousi destičku z patra), takže opět šišlá. Uvidíme, jak dlouho.
Aspoň že je ten maturitní týden. Máme zkrácené vyučování, všichni učitelé jsou hezky oblečení (u některých by člověk ani nečekal, že takový kus oblečení mají doma v šatníku, když vidí, co si normálně oblečou...) a aspoň trochu příjemnější. Zajímavé je, že opravdu snad všichni po tom, co už státními maturitami procházejí vlastně podruhé říkají, že je to blbost, a že náš ročník už takhle maturovat asi nebude. No uvidíme...
---
Je o dva týdny později, než kdy jsem psal část výše. Nějak jsem to zapomněl dopsat a teďka už se mi to nechce mazat :) A neptejte se mě, proč jsou na obrázku rajčata, protože nemám ponětí.
Na naše město udělala útok Coca - Cola. Na několika místech ve městě byly spatřeny jejich hlídky rozdávájící plechov(eč)ky koly zdarma. Samozřejmě, já nebo moji spolužáci jsme občas čirou náhodou šli kolem, oni se nás naučenou frází zaptali "Čau, nedáš si kolu?" a my odpověděli "No tak když jinak nedáte, proč ne, že?" Co je na tom špatného? OK, maximálně ten cukr v Coca - Cole. Ale jednou za rok to tělo přežije.
Nejnovější události z brigády. Poslali mě vyštipovat a vyvazovat rajčata (á, proto rajčata na obrázku!). Nevěděl jsem o tom absolutně nic, a vysvětlení jsem dostal od jednoho dalšího brigádníka. Obojí mělo za následek, že jsem to dělal pomalu a špatně. Takže jsem dostal další rady od oficiálů. Pak už jsem to dělal rychle a špatně.
Další sobotu si jeden ze zaměstnanců stříknul cosi do oka. Jenže takřka všechny zahradnické postřiky na sobě mají něco v oranžovém čtverečku, což znamená nebezpečí pro okolí a životní prostředí. Nevím, co na sebe stříknul ten pán, každopádně musel jet do nemocnice na pohotovost. Šéf začal posílat brigádníky domů, já se naštěstí zašel ptát do skleníků jestli někdo nepotřebuje pomoc. "Jo, pojď, vem si gumový rukavice a budem vyštipovat rajčata". Ehm.
Koupil jsem si první předmět za vlastnoručně (a to doslova vlastnoručně) vydělané peníze. To vyústilo v naprostou prázdnotu v mé pokladničce až na několik málo drobáků, čili se už těším na další výplatu.
Někdy minulý týden nechtěla být kamarádka (E. z příběhu se psem) zkoušená z dějepisu, jemuž nás vyučuje naše třídní. Takže vyvolala debatu na téma "třídní výlet". K porozumění, co se dělo v debatě je třeba vědět několik věcí.
---Na začátku roku chtěla naše třídní vytvořit jakousi funkci "předsedy" nebo "starosty" třídy, což jsme po několika předchozích neúspešných pokusech s razancí odmítli.
Někdy kolem února - března jsme se začali bavit o školním výletě, s tím, že si máme najít nějakou lokalitu a naše třídní to pak zajistí. Řekli jsme si - super, dřív nám byl výlet "nařízen" (neříkám, že nám to nevyhovovalo), teď si vše zvolíme sami.
E. (vídíte, aktivní členka třídy, v tomto článku už ji zmiňuji potřetí) našla na internetu Gibon park v Rožnově pod Radhoštěm. Jedná se o jakýsi adrenalinový park se spoustou atrakcí. Část třídy, která potřebuje o nečem rozhodovat se rozhodla pro toto, a části třídy, které je většina věcí šumák, to bylo šumák.
Naše třídní pak onemocněla. Po kamarádce učitelce k nám poslala papír se třemi lokalitami, kde byl Rožnov a dvě další. Každý hlasoval jinak, ale většina pro Rožnov s tím, že jedeme do Gibon parku.
Třídní se po nemoci vrátila a řekla, že pro nás tedy objednala ubytování v Rožnově a ať doneseme peníze. Výlet se zaplatil, a pak jsme se dozvěděli, že kvůli nebezpečnosti atrakcí nás naš třídní do Gibon parku nepustí.---
A teď zpátky ke dni, kdy se E. zeptala, jak to bude s výletem. Začala rozsáhlá diskuze o tom, jak to je všechno objednané, ale jak si tedy můžeme všechno najít a domluvit si program, že ona to tam s námi nějak protrpí a bude sedět dole a bát se o nás. Takže jsme tedy došli k názoru, že jsme nikam nedošli a že do Gibon parku se nejde, protože to je blbost jet tam s naší novou třídní, která by s námi na atrakce nešla. Výlet má utužit vztah mezi třídou a učitelem.
Toto mělo dokonce dva následky.
Za prvé: 23. a 24. června jedeme na školní výlet do Rožnova pd Radhoštěm. Vlakem cesta trvá něco málo přes 3(!) hodiny. První den si vyjdeme na Pustevny a zpátky, druhý den je na pořadu dne Valašské muzeum. Oh. Čtyři lidé na výlet nejedou z vlastní vůle: Dva, protože se jim nechce a dvě, protože budou na seminářích při divadelní přehlídce Mladá scéna. Na výlet se vyloženě těším.
Za druhé: I přes naše protesty byl včera zvolen předseda a místopředsedkyně třídy. Došel jsem k názoru, že 24 lidí mě buď nenávidí, nebo mě za něco trestají. Doufám, že vám došlo kdo je předsedou.
Mimochodem, o našem big city a jedné blízké vesničce včera reportážovala i TV Nova, protože se u nás poprali Sparťani a Baníkovci. Další důvod, proč nemám rád fotbal.
Ouch, to jsem se zase rozepsal...
Každopádně vás teď zahltím dalším videem Lenky. Jestli vás nedostalo to předchozí tak tohle jo. Přinejmenším těmi skvělými tanečníky v pozadí.
Pěknej poslední měsíc školního roku přeje
předseda Dr. Čoko

Šťastný u hřbitova

11. května 2011 v 15:37 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
Aneb když mám už dva týdny na monitoru nalepený lísteček "Napsat něco na blog!"
Jo, občas jsem se sem podíval. Ale bloggera vždycky tak nějak nakopne, když mu někdo napíše komentář. A pak si člověk vždycky řekne "Sakra, možná že by to chtělo zas nějakou příhodu pospat". Koneckonců, když se někdy kouknu na starší články, připomene se mi taková spousta věcí...
Nevím, jestli jsem tady někdy mluvil o JJVV. Tedy o našem dramaťáckém divadle Jak jsem vyhrál válku (Patrick Ryan). Je to první kus, který jsme dělali jako "velcí" v dramaťáku, premiéra byla 4. března. Až tenhle pátek jsme měli v Malé scéně takové popovídání i s L. J. (naší režisérkou a zároveň profesorkou chemie) a se všemi herci tak nějak mezi sebou. Hlavní role hráli letošní maturanti (kteří mají u nás momentálně svatý týden, takže se učí na maturitu), takže bylo slyšet spousta historek za osm let co se znají. A hlavně, L. J. je jejich třídní. Nevím proč, my mladší jsme se moc do debaty nezapojovali, ale bylo to hrozně příjemný setkání.
Maturity. Nevýhoda toho, že máme letos třídu až úplně v nejvyšším patře školy, a to úplně na kraji je v tom, že tam není vůbec nic slyšet. Tedy, normálně to je výhoda, protože je tam skvělá akustika (což mi dřív nikdy nepřišlo, ale člověk si zvykne), ale v průběhu maturit, nebo přijímaček, je to nevýhoda, protže se všechno koná v naší třídě. Naše třídní, paní prof. M. je taková... že všechno musí být ťip ťop. Protože letošní maturity probíhaly už od dubna (respektive písemné zkoušky profilové části), naše třída musela být perfektně vyklizená. Všechno muselo pryč z lavic (aneb co nebylo pryč, to paní M. odnesla k sobě do kabinetu, zamkla a pak se dotyčný nedostal k učebnicím), ze stěn museli pryč šmoulové (asi by mohli maturantům radit), skoro se dívím, že nezmizely i záclony. Jsou taky barevné a myslím, že by je mohly velice rozrušovat. Na druhou stranu alespoň příští týden objevíme nové třídy a nové prostory po naší škole.
Příští týden, tedy v průběhu maturit, máme totiž upravený rozvrh. Tak třeba ve středu máme jenom tři hodiny (lepší než v první třídě!). V úterý navíc jdeme na koncert, ale kvůli novým státním maturitám (které snad nemají ani jedinou výhodu...) nebudeme mít v pátek ředitelské volno. Co na tom, že jsme letos vyčerpali jenom jeden den z pěti povolených!
Taky jsem v dubnu oslavil narozeniny (*my sweet sixteen*). A co by mohlo být lepším dárkem, než...
...brigáda.
V našem big city (rozuměj že máme horko těžko nad 15 000 obyvatel), se dá brigáda sehnat jenom velice těžko. Zvlášť, když vám ještě není osmnáct, takže nemůžete pracovat s penězi. Letos ale máma omylem zavolala jednomu pánovi, ten jí to zvednul a ona se ho zeptala, jestli náhodou neshání brigádníky. Sháněl.
Pracuju v zahradnictví, které je za městským hřbitovem. To se jde hezky do práce a z práce. První dny, které jsem absolvoval o jarních prázdninách byly krušné. Trhal jsem kopřivy, vozil kameny a lisí, čistil cestu. Ale co taky, když je ještě skoro zima. Pak jsem nastoupil až od dubna a to jenom na sobotní dopoledne. To už jsem se dostal k lepším pracem.
"Tak jo, vezmi si kropáč a půjdem do jedničky". Pro vysvětlení: Jednička, Dvojka, Nulka a Devadesátka jsou názvy pro skleníky. Kropáč je takovej ten konec zahradní hadice, co se tam dá nasadit. To jsem ale já nevěděl a tak jsem přemýšlel. Jestli myslel krumpáč, kristepane co já budu dělat, na takovýhle práce jsem levej. Když jsem viděl, že pouští vodu, zaradoval jsem se.
Po čtyřech hodinách, kdy obcházíte všechny řady rostlin a všechny zaléváte, sám ve skleníku s tisíci květin se už tolik neradujete. A byli byste radši, kdyby vás tolik nehřál pocit vydělaných peněz, protože už takhle je vám hrozný vedro.
Jsou i jiné práce, třeba sázení. To je dvojího typu (co jsem zatím poznal): do květináčů a do země.
Do květináčů to je celkem sranda: Jste u takovýho stroje, ktrej si normálně sám podá květináčky a nasype do nich hlínu, pak je dá na pás. Vy tam dáte kytku, další ji tam zasadí a na konci pásu to někdo odnáší pryč. Bohužel, stroj si neumí podat už jednou použité květináče, takže jsem se stal podavačem květináčů. Celkem rytimká práce, dokud vám nějaký nespadne dolů do místa pro přebytek hlíny. Odtud se totiž totálně rozmašírovaný květináč vrací do zásobníku hlíny a časem se dostane místo hlíny do jiného květináčku. Pro tu kytku to pak už taková sranda není.
Nebo, když květináč nestihnete postavit na určené místo, nasype se na desku hromádka hlíny, která pak postupně jede až na konec pásu. Taky pěknej pohled.
Zatím se mi v zahradnictví líbí. Uvidíme jak to bude časem.
A nakonec písnička. Je to The Show od Lenky. Lenka překvapivě není z Česka, ale z Austrálie, ale hádáte správně, tatínek emigroval z Československa. V Austrálii byla herečkou, ale pak začala zpívat v žánru indie pop. A spolužačka V. si ji vybrala do jedné hodiny hudební výchovy jako její "hudební zajímavost". Nepamatuju si, proč mě to tehdy zaujalo, ale včera jsem si Lenku vyhledal a pustil si klip. Nejenom že písnička je úžasně rytmická, má i krásný text a perfektní videoklip. Ano, mám rád žánr indie, i když členění hudby do žánrů nemám obecně rád, indie je mi nejbližší.
Tak jí dejte šanci a poslechněte si ji. A třeba mrkněte i na ten klip.
Pěkný slunný květnový (a dnes i květinový) den přeje
Dr. Čoko