Srpen 2011

Dobrá voda z Dobré Vody

25. srpna 2011 v 17:39 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
A špinavá voda z Vltavy.
Přeneste se se mnou nyní do soboty, 23. července večer. Sedím v écéčku z ČT do Břeclavi a jedu za svým strýcem - právě s ním a s mým bratrancem mám strávit následující týden. Pak zas přijede bratranec (dále jen A.) k nám aby týden pobyl na chalupě a něco odpracoval. No, každopádně tento týden byl po delší době z úst meteorologů propagován jako slunečný, což se mi ve vlaku potvrdilo. Chtěl jsem z pochopitelných důvodů otevřít okno, ale ještě že jsem se zarazil a přečetl si nápis pod držadlem - "Nouzový východ - zatáhněte a držte, dokud se sklo neroztříští a nevysype. Za zneužití hrozí pokuta" - samozřejmě, v angličtině. Musel jsem se tedy spokojit s nijak extra osvěžující klimatizací. Jediná vada v jinak excelentním vlaku s rozkládacím stolkem, posunovacím opěradlem, stolky i u sedadel u dveří... Po zkušenostech s rychlíky a osobními vagony - eh, tedy promiňte, osobními maringotkami - Českých drah bylo pro mě veškeré vybavení nové (zkoumal jsem i to, jak mám ksakru otevřít ten odpaďák). Připadal jsem si jako vidlák, co jede poprvé mezistátním vlakem.
O jeden balíček Skittles později (placený product placement) vystupuji na nástupišti v Břeclavi a odjíždíme jemně opotřebovaným vozidlem strýce k nim domů. Tam pouze přespíme a brzy ráno vyjíždíme, směr Novohradské hory.
***
Malá vložka ohledně složení výpravy.
Už víte o mě, strejdovi a A. Nicméně, strejda má i manželku (Š.), ta má sestru a ta má syna. Tito všichni měli původně s námi absolvovat tůru skrz NH (a později sjezd Vltavy, ale o tom... doopravdy až později), nicméně nedošlo k dohodě a tak poslední tři jmenovaní strávili týden s dalšími přáteli v penzionu. K naší "horské" partě se ale připojil jiný pár - typický Ostravak (promiňte, Karviňak) se svou přítelkyní - jinak M. a Z. Z určitých důvodů jsem téměř celodenní jízdu autem do Nových Hradů (příhodné, když jsou to Novohradské hory) strávil s tímto osobitě zamilovaným párem a strýcem, kdežto v druhém autě jel A. s ostatními. To by bylo k detailům osob vše, a já doufám, že jste tuto pasáž nepřeskočili, neboť jinak pro Vás budou ty další odstavce mírně matoucí.
***
Po několika eskapádách na silnici - jedna ze sester (jsou dvojčata, takže je zdálky nepoznáte) řídící jedno auto předjela strýce řídícího druhé auto, ona nevěděla kam jet, tak zabočila do první zatáčky, kterou našla, strejda začal "Kam to zas jedou", Z. ho uklidňovala, že se najdou, po nějakém čase jsme zastavili, druhé auto se vrátilo na cestu a našlo nás, zase jsme jeli spořádaně za sebou, pak nás opět předjely... - jsme dorazili na oběd do Telče - krásného města, jehož polybarevné náměstí a vůbec celé historické centrum je zapsáno do světového dědictví UNESCO. Nejvíc nás ale zaujal umělecký kovář na náměstí a slečna, co pod mostem (nebo to bylo podloubí?) prodávala australská didgeridoo. Poobědvali jsme v jakési hospodě (nepamatuju si jméno), kde jim děsně dlouho trvalo uvařit guláš, takže už gulášníci chtěli téměř stornovat objednávku, když tu se náhle vynořila servírka. Pak už zpátky k autu a vstříc horám.
Na náměstí v Nových Hradech se naše dvě party rozešli - bratranec A. se přidal k nám (což udělalo z nás, sedících vzadu celkem stlačené sardinky) a vzheldem k tomu, že nepříjemně pršelo, jsme se rozhodli odjet do autocampu Veveří. Tři kilometry po drncající silnici stály za to - měli jsme chatku (číslo tři). Po nějakém tom loku něčeho silnějšího na zahřátí (samozřejmě, jenom dospělí), jsme se vydali do společnosti - dali jsme si večeři a pozorovali dívku (tedy, zatím vypadala jako mladá dívka), sedící u ohně a hrající na kytaru. Postupně se k ní začali scházet další a další a poslouchali ji. No a rada starších rozhodla, že se jde k táboráku.
Sbližování započalo slibně - strejda z Moravy vzal s sebou osm litrů vína, které se v postupně rozšiřujícím se počtu zúčastněných kompletně rozdalo. Já zas brzo zjistil, že ona dívka (z blízka už ne tak mladá) umí pouze jednu písničku (Knockin' on heaven's door, což mi připomnělo její českou předělávku - Nak Nak Nakydej tenhle hnůj...). Možná to bylo tím, že to strejda řekl, že na ni umím, možná tím vínem, ale každopádně se mi kytara dostala do ruky a já hrál (!). Mezi skoro samými cizími lidmi jsem seděl u táboráku a pokoušel se hrát různé písničky, zpíval se mnou A. a... bylo to tak skvělý! Pak si k nám přisedla Z. a začali jsme zpívat Nohavicovy písničky, dali jsme dohromady jeho Ukolébavku, dokonce i Zatímco se koupeš. Z. mi přitom radila co a jak ("Hrej hlasitějc, pak se k tobě přidaj!" "Zpívej první hlas!" a u mě klasické "Zpomal."). Nakonec to vyústilo v porci bramboráčků zdarma od personálu za hudební produkci.
Sedělo se až do dvou hodin do rána (někteří i déle). Start výšlapu tohoto dne jsme samozřejmě nezahájili včas (tedy, podle plánu v osm hodin), ale až kolem desáté - kdy jsme si prohlédli naučnou stezku v Tereziině údolí a zříceninu hradu Cuknštejn. V průběhu dalších dnů nás ještě čekala spousta zajímavých míst, jako například vrcholy Kraví hora, Kuní hora a Vysoká. Také jsme zavítali do Dobré Vody (obec), kde je opravdu ukazatel na filiálku Dobré vody, co regeneruje (á, vzpomínáte na reklamu - Dobrá voda z Novohradských hor?), a také zajímavý kostel, před kterým si můžete dobrou a vychlazenou vodu načepovat úplně zdarma.
První den jsme stanovali. Celým výletem se tak nějak táhlo, že jsme dojížděli na místo určení dost pozdě večer, takže tentokrát jsme zakotvili kolem osmé hodiny na louce nedaleko Dobré Vody. V noci najednou děsivý rachot. A., co spal se mnou ve stanu se probudil - "Hej! Víš co to je?" - "Ne. A ty?" - "Já taky ne." Tak jsme to tam poslouchali, pak poslouchali jak se ti starší a zkušenější smějou ve stanech, aby nám ráno odhalili, že to byli dva naštvaní srnci, co jaksi hudrovali nebo jak to říct. Každopádně druhý den jsme si opět nepřivstali, ještě se navíc stavili na koupališti v Horní Stropnici na oběd a tak se stalo, že jsme vyrazili až kolem třetí hodiny. Čekal nás Žofínský prales, ale ještě předtím procházka k rybníku Zlatá Ktiš, kde jsem zahltil svůj fotoaparát různými makry. Nefotím profesionálně, takže se mi makro v přírodě zdá nejhezčí, ať si říká kdo chce co chce. Tak.
Cestu k Žofínu jsme si zpříjemnili (nebo jsme si to mysleli, že si to zpříjemníme) cestou po starých hutích, kterých bylo v této oblasti mnoho. Z hutí každopádně nezbylo nic až na tabulky, na nichž si můžete přečíst, že tady ty hutě byly.
Dvojsečnou zbraní Novohradských hor je to, že nebyly nikdy prohlášeny za chráněnou krajinnou oblast. Plusem je celkově malý počet turistů - během dne tady osoby jdoucí proti vám spočítáte na prstech obou ruk. Mínusem je, že turistické značení tu prakticky žádné není. Používány jsou jen dvě barvy a ty nejsou zdaleka všude, zato je tady spousta lesních cest a křižovatek, mnohé z nich nejsou zaznamenány v sebenovější a sebepodrobnější mapě. Bylo půl sedmé a náš tým se opět zasekl na jednom z křížení. Slunce zapadalo, některým začala být zima (veškeré věci byly v autě na parkovišti u Lesovny Žofín) a docházelo jídlo. Strejda tvrdil, že se musíme vrátit, A. oponoval, že na druhé straně slyší motory vozidel. Nakonec zvítězil strýcův návrh - avšak...
...jak to dopadlo se dozvíte až příště. Beztak jste to nedočetli až sem!
Za odměnu mám pro vás ukolébavku.
Takže zase někdy...
D. Č.


Tour de skleník

22. srpna 2011 v 14:42 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
Erm.
Takže... chtělo by to článek.
Už jenom proto, že mi co nevidět pošlou e-mail s tím, že jsem tři měsíce nic nenapsal. Je možná i o čem, akorát... jsem ještě pořádně nebyl doma. A když jo tak jenom na chvíli. A jenom na chvilku z té chvíle jsem mohl být na internetu. Takže ted teď, bez jakékoli omluvy, s doufáním v to, že si tohle aspoň někdo přečte. Budou to přece jenom vzpomínky.
1. července, asi deset minut před osmou. Přicházím, jsem za hřbitovem, procházím velkou zelenou bránou, kterou budu procházet následující tři týdny. Znám to tady. Jsem připravenej. Bude to těžký, to vím. Není to jako práce na chalupě, kdy si můžu kdykoliv dát přestávku. Tady musí člověk něco dělat. A pro mě to bude aspoň zkouška, jestli něco zvládnu.
Na tři týdny, respektive od 1. do 23. července jsem nastoupil jako brigádník do zharadnictví v našem malém městečku. Už jsem to tam znal, o sobotách jsem tam chodil na čtyři hodiny dopoledne, ale tohle bude něco jiného - budu tam celý týden, každy den osm hodin - a v neděli jednodenní oddych. Odměnou mi bude spousta... no tedy docela dost peněz, na to, že jsem nevěděl (a doteď nevím), co s nimi udělám. Po pozdravení všech, co jsem po cestě potkal mi byla přidělena práce ve Stoláku. Eh... vy nevíte co je Stolák, že?
V zahradnictví má každý skleník nějaký název. Snad se nic nestane, když prozradím ty naše - tak tedy: Nulka, Jednička, Dvojka, Devadesátka, Bohoušek, Množák, Stolák, Hangár, Libchavák. Stolák je "stolový skleník" a lidé si tam chodí vybírat kytky. Proto je potřeba do něj občas vlézt a trošku ty kytky načechrat a tak, aby vypadaly líp. Když jsem právě takto strávil mých prvních osm hodin, bylo mi dobře a říkal jsem si, že to třeba nebude taková hrůza. Ale takovýchto dnů bylo méně než těch, kdy byla prácce fyzicky náročnější.
Plení. Nesnáším plení. Nesnáším plení o to víc, když vím, co všechno se musí vyplet. V pondělí následujícího týdne jdeme plet spoustu řádků rajčat. Ve skleníku. Je tam šílené vedro. Nic nepomáhá, pracovat se musí. Závidím těm, co můžou rajčata sbírat - a ty si zase stěžují, že to je hrůze, že z toho strašne bolej záda. tak si asi člověk nevybere.
Ostatně u rajčat se dá dělat spousta věcí - plet, trhat, vyvazovat, vyštipovat, čistit, vážit, přebírat, třídit... Všechno kromě vážení jsem si během tří týdnů vyzkoušel.
Tak například v sobotu jsme dvě hodiny čistili rajčata co měly jít na expedici. Naše zahradnictví má vlastní potištěné krabičky se zdůrazněním na regionálnost potraviny (odpoledne jsem je našel v Konzumu na sídlišti), do kterých se rajčata plní a tyto krabyičky se pak váží. Docela fajn práce, nenáročná. Kdyby tam nebyl P.
P. je vysokoškolák, co si v zahradnictví přivydělává už pět let. Ví moc dobře co a jak. Ale můj společný bod s ním je moje matka - moje to je matka a jeho to je učitelka biologie ze základky. Určitě se vyplatilo udělat si s ním dobrý vztah (který bylo na čem stavět právě díky příhodám s mojí matkou), protože si aspoň za dlouhých prací bylo s kým a o čem povídat.
První týden se nesl ve znamení výkopu odvodňovacího kanálu kolem skleníku - Dvojky. Druhý týden se zase kopalo, ale byly dva dny, kdy byl celý režim trochu obrácený. Prvně myslím zrovna v pondělí, kdy jsem vyrazili do města.
Naše zahradnictví obhospodařuje několik lokalit v celém městě práve pro město. V pondělí jsme tedy sesedli do aut, vzali motyčky a hrabičky a šli čistit náměstí. Prohrábli jsme všechno kolem morového sloupu (kde jsem potkal E., která byla z tohoto setkání při pohledu na mě v pracovních kraťasech dost vyjevená), pak jsme se přesunuli k fontáně před náměstím, zajeli jsme i k nemocnici, upravili prostranství před památníkem obětem války - u sochy Bubeníka a nakonec dojeli až k Roškoťáku, čímž zahradnický výlet skončil a my jeli zpět k rajčatům.
Druhé povytržení byl výlet na "zakázku", kdy jsme jeli do jakési vesničky (s příhodným názvem Perná), kde jsme ve vedru upravovali zahradu lidí, kteří si nás objednali. Spočívalo to hlavně ve vytrhání kopřiv.
To hlavní povytržení přišlo v pátek 15., kdy jsem dostal výplatu za 99 hodin své práce. Během dalšího týden se tento počet zvýšil na celkových 147 hodin. A čtvrt.
Ve třetím týdnu dorazila spolužačka V., které jsem přes chat na facebooku tuhle brigádu "dohodil". Spolu jsme pracovali týden (a že jsme pracovali spolu docela často) a tak doufám, že zdárně zvládla i zbytek (den před konce brigády se objevil na její zdi nápis "Jdeme do finále!", takže předpokládám, že to zvládla). Hlavně jsem ale v posledním týdnu dělal často přesčas, navíc jsme prováděli zednické práce (odvodňovací kanál u skleníku - Stoláku), což mě nebaví stejně jako mého otce, a ještě ke všemu se dostavila celková únava, která zapříčinila to, že po návratu domů v sobotu 23. července, s poslední várkou peněz v kapse a pocitem ze (snad) dobře odvedené práce, jsem doslova spadnul na postel a usnul. Na náladě nepřidalo ani celkové deštivé počasí venku (eh, poslední dva dny brigády pršelo vydatně a v kuse!!!). A to jsem ani nevěděl, že se to až skoro do konce prázdnin v podstatě nezmění.
Žádněj borec na konec, ale písnička. V některých sklenících hraje rádio - stanice s iniciály Č. H. Snad mají málo hudebního arzenálu, každopádně některé kousky se nebáli hrát každodenně i víckrátdenně. Například opravdu neskutečně vtíravou mělodii s textem "Tpeláková souprava - gule dej si doprava", Somewhere over the rainbow, evergreen My heart will go on z Titanicu (během níž se mimochodem pracuje velmi špatně, pokud chcete pracovat rychle - kdyby to nebylo tak vyřvávájící, mělo by to rytmus odpovídající ukolébavce), Judas od Lady Masový šaty (docela dlouho mi trvalo, než jsem odposlouchal co to je za slovo, to Judas) a také píseň, hitovku Rihanny co hráli kompletně od začátku mé brigády až do úplného konce - California king bed. A budu tak zákeřný, že ji sem teď z youtube vložím.
A příště třeba o horách a o Vltavě.
Zatím se mějte famfárově!
D. Č.


Mimochodem, proč je téma týdne "Toaleťák"?