Dobrá voda z Dobré Vody

25. srpna 2011 v 17:39 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
A špinavá voda z Vltavy.
Přeneste se se mnou nyní do soboty, 23. července večer. Sedím v écéčku z ČT do Břeclavi a jedu za svým strýcem - právě s ním a s mým bratrancem mám strávit následující týden. Pak zas přijede bratranec (dále jen A.) k nám aby týden pobyl na chalupě a něco odpracoval. No, každopádně tento týden byl po delší době z úst meteorologů propagován jako slunečný, což se mi ve vlaku potvrdilo. Chtěl jsem z pochopitelných důvodů otevřít okno, ale ještě že jsem se zarazil a přečetl si nápis pod držadlem - "Nouzový východ - zatáhněte a držte, dokud se sklo neroztříští a nevysype. Za zneužití hrozí pokuta" - samozřejmě, v angličtině. Musel jsem se tedy spokojit s nijak extra osvěžující klimatizací. Jediná vada v jinak excelentním vlaku s rozkládacím stolkem, posunovacím opěradlem, stolky i u sedadel u dveří... Po zkušenostech s rychlíky a osobními vagony - eh, tedy promiňte, osobními maringotkami - Českých drah bylo pro mě veškeré vybavení nové (zkoumal jsem i to, jak mám ksakru otevřít ten odpaďák). Připadal jsem si jako vidlák, co jede poprvé mezistátním vlakem.
O jeden balíček Skittles později (placený product placement) vystupuji na nástupišti v Břeclavi a odjíždíme jemně opotřebovaným vozidlem strýce k nim domů. Tam pouze přespíme a brzy ráno vyjíždíme, směr Novohradské hory.
***
Malá vložka ohledně složení výpravy.
Už víte o mě, strejdovi a A. Nicméně, strejda má i manželku (Š.), ta má sestru a ta má syna. Tito všichni měli původně s námi absolvovat tůru skrz NH (a později sjezd Vltavy, ale o tom... doopravdy až později), nicméně nedošlo k dohodě a tak poslední tři jmenovaní strávili týden s dalšími přáteli v penzionu. K naší "horské" partě se ale připojil jiný pár - typický Ostravak (promiňte, Karviňak) se svou přítelkyní - jinak M. a Z. Z určitých důvodů jsem téměř celodenní jízdu autem do Nových Hradů (příhodné, když jsou to Novohradské hory) strávil s tímto osobitě zamilovaným párem a strýcem, kdežto v druhém autě jel A. s ostatními. To by bylo k detailům osob vše, a já doufám, že jste tuto pasáž nepřeskočili, neboť jinak pro Vás budou ty další odstavce mírně matoucí.
***
Po několika eskapádách na silnici - jedna ze sester (jsou dvojčata, takže je zdálky nepoznáte) řídící jedno auto předjela strýce řídícího druhé auto, ona nevěděla kam jet, tak zabočila do první zatáčky, kterou našla, strejda začal "Kam to zas jedou", Z. ho uklidňovala, že se najdou, po nějakém čase jsme zastavili, druhé auto se vrátilo na cestu a našlo nás, zase jsme jeli spořádaně za sebou, pak nás opět předjely... - jsme dorazili na oběd do Telče - krásného města, jehož polybarevné náměstí a vůbec celé historické centrum je zapsáno do světového dědictví UNESCO. Nejvíc nás ale zaujal umělecký kovář na náměstí a slečna, co pod mostem (nebo to bylo podloubí?) prodávala australská didgeridoo. Poobědvali jsme v jakési hospodě (nepamatuju si jméno), kde jim děsně dlouho trvalo uvařit guláš, takže už gulášníci chtěli téměř stornovat objednávku, když tu se náhle vynořila servírka. Pak už zpátky k autu a vstříc horám.
Na náměstí v Nových Hradech se naše dvě party rozešli - bratranec A. se přidal k nám (což udělalo z nás, sedících vzadu celkem stlačené sardinky) a vzheldem k tomu, že nepříjemně pršelo, jsme se rozhodli odjet do autocampu Veveří. Tři kilometry po drncající silnici stály za to - měli jsme chatku (číslo tři). Po nějakém tom loku něčeho silnějšího na zahřátí (samozřejmě, jenom dospělí), jsme se vydali do společnosti - dali jsme si večeři a pozorovali dívku (tedy, zatím vypadala jako mladá dívka), sedící u ohně a hrající na kytaru. Postupně se k ní začali scházet další a další a poslouchali ji. No a rada starších rozhodla, že se jde k táboráku.
Sbližování započalo slibně - strejda z Moravy vzal s sebou osm litrů vína, které se v postupně rozšiřujícím se počtu zúčastněných kompletně rozdalo. Já zas brzo zjistil, že ona dívka (z blízka už ne tak mladá) umí pouze jednu písničku (Knockin' on heaven's door, což mi připomnělo její českou předělávku - Nak Nak Nakydej tenhle hnůj...). Možná to bylo tím, že to strejda řekl, že na ni umím, možná tím vínem, ale každopádně se mi kytara dostala do ruky a já hrál (!). Mezi skoro samými cizími lidmi jsem seděl u táboráku a pokoušel se hrát různé písničky, zpíval se mnou A. a... bylo to tak skvělý! Pak si k nám přisedla Z. a začali jsme zpívat Nohavicovy písničky, dali jsme dohromady jeho Ukolébavku, dokonce i Zatímco se koupeš. Z. mi přitom radila co a jak ("Hrej hlasitějc, pak se k tobě přidaj!" "Zpívej první hlas!" a u mě klasické "Zpomal."). Nakonec to vyústilo v porci bramboráčků zdarma od personálu za hudební produkci.
Sedělo se až do dvou hodin do rána (někteří i déle). Start výšlapu tohoto dne jsme samozřejmě nezahájili včas (tedy, podle plánu v osm hodin), ale až kolem desáté - kdy jsme si prohlédli naučnou stezku v Tereziině údolí a zříceninu hradu Cuknštejn. V průběhu dalších dnů nás ještě čekala spousta zajímavých míst, jako například vrcholy Kraví hora, Kuní hora a Vysoká. Také jsme zavítali do Dobré Vody (obec), kde je opravdu ukazatel na filiálku Dobré vody, co regeneruje (á, vzpomínáte na reklamu - Dobrá voda z Novohradských hor?), a také zajímavý kostel, před kterým si můžete dobrou a vychlazenou vodu načepovat úplně zdarma.
První den jsme stanovali. Celým výletem se tak nějak táhlo, že jsme dojížděli na místo určení dost pozdě večer, takže tentokrát jsme zakotvili kolem osmé hodiny na louce nedaleko Dobré Vody. V noci najednou děsivý rachot. A., co spal se mnou ve stanu se probudil - "Hej! Víš co to je?" - "Ne. A ty?" - "Já taky ne." Tak jsme to tam poslouchali, pak poslouchali jak se ti starší a zkušenější smějou ve stanech, aby nám ráno odhalili, že to byli dva naštvaní srnci, co jaksi hudrovali nebo jak to říct. Každopádně druhý den jsme si opět nepřivstali, ještě se navíc stavili na koupališti v Horní Stropnici na oběd a tak se stalo, že jsme vyrazili až kolem třetí hodiny. Čekal nás Žofínský prales, ale ještě předtím procházka k rybníku Zlatá Ktiš, kde jsem zahltil svůj fotoaparát různými makry. Nefotím profesionálně, takže se mi makro v přírodě zdá nejhezčí, ať si říká kdo chce co chce. Tak.
Cestu k Žofínu jsme si zpříjemnili (nebo jsme si to mysleli, že si to zpříjemníme) cestou po starých hutích, kterých bylo v této oblasti mnoho. Z hutí každopádně nezbylo nic až na tabulky, na nichž si můžete přečíst, že tady ty hutě byly.
Dvojsečnou zbraní Novohradských hor je to, že nebyly nikdy prohlášeny za chráněnou krajinnou oblast. Plusem je celkově malý počet turistů - během dne tady osoby jdoucí proti vám spočítáte na prstech obou ruk. Mínusem je, že turistické značení tu prakticky žádné není. Používány jsou jen dvě barvy a ty nejsou zdaleka všude, zato je tady spousta lesních cest a křižovatek, mnohé z nich nejsou zaznamenány v sebenovější a sebepodrobnější mapě. Bylo půl sedmé a náš tým se opět zasekl na jednom z křížení. Slunce zapadalo, některým začala být zima (veškeré věci byly v autě na parkovišti u Lesovny Žofín) a docházelo jídlo. Strejda tvrdil, že se musíme vrátit, A. oponoval, že na druhé straně slyší motory vozidel. Nakonec zvítězil strýcův návrh - avšak...
...jak to dopadlo se dozvíte až příště. Beztak jste to nedočetli až sem!
Za odměnu mám pro vás ukolébavku.
Takže zase někdy...
D. Č.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Arun | E-mail | Web | 7. března 2012 v 4:26 | Reagovat

Moc hezký článek =).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama