Září 2011

Předpisový parfém

23. září 2011 v 22:05 | Dr.Čoko |  Doktorské postřehy
Víte, kdy kuře naposledy pípne? - V Tescu na pokladně.
Ani středeční školní výsledky nepřinesly nějaké extrémní zlepšení, i když vcelku to dopadlo podle očekávání. Vstup do nového školního roku se nepovedl na jedničku (zatím je jenom jedna), ale to je určitě prozatímním "nenajetím do rytmu". Naopak v rytmu latinské Ameriky se mi na kytaře daří. V říjnu prý dokonce možná budu mít besídku.
V neděli jsme mířili z naší chalupy k domovu, ale zastavili jsme se v jedné vesnici na návštěvu hřbitova, který je místem posledního odpočinku některých mých příbuzných. Nesli jsme na hrob kytku - a kytka samozřejmě potřebuje vodu. Na odlehlejším místě hřbitova je stará pumpa, kterou si vodu může kdokoliv načepovat. Pozemek hřbitova sousedí s několika soukromými a je ohraničen pouze klasickým drátěným plotem. Táta mi najednou říká: "Za tebou je ovce!". Otáčím se a koukám do dálky, vtom se hned vedle mně ozve hlasité hluboké zabečení. Stojí tam ovce naprosto stejná jako animované ovečky z mého oblíbeného seriálu Shaun the Sheep (a ať nikdo neříká, že to je pro děti!). Bílá vlna, černý obličej a černé nohy. Typický Shaun. Takováhle prkotina dokáže člověku zpříjemnit náladu.
V úterý jsem si zase vyjasnil den něčím jiným. Po letní brigádě jsem ušetřil několik tisíc, a rozhodl jsem se, že si je nechci nechávat jen tak u sebe. Porozkoukal jsem se po různých variantách a rozhodl se pro studentský účet u jedné zavedené české (nyní už tedy ne...) banky. Velice opatrně jsem na to u rodičů zavedl téma - a až překvapivě, bez výčitek, bez varování, mi plán prošel. Prostudoval jsem si předběžně podmínky s tím, že mi stejně víc řeknou až na místě a domluvil se s mamkou (která musí jako zákonný zástupce nezletilého některé smlouvy podepsat také), že se vydáme do bankoního ústavu. Směle jsme vkročili, nechali si vytiknout lísteček s pořadovým číslem, a po chvíli si pro nás osobně přišla mladá paní.
Projednala s námi veškeré záležitosti - nabídla, poradila, ale nevnucovala nechtěné služby. Tak, jak jsme účet nastavili za něj neplatím ždáné měsíční poplatky a několik služeb mám zdarma. Po celou dobu jednala mile a rozpoznal jsem u ní "předpisový parfém". Taková ta příjemná vůně mladých úřednic. Ve škole jsme si pak dělali srandu z toho, že možná je funkce "parfuméra", který každé ráno postaví všechny poradkyně do řady a vzorově je pokropí parfémem. Každopádně pak přišlo podepisování několika různých papírů a smluv, nakonec i podpisový vzor - podpis jaký jsem tam vytvořil musím na některých dokumentech používat. Nenechal jsem nic náhodě a doma jsem si podpis zkoušel na malém lístečku, kam jsem vměstnal asi deset možných podob, a pak jednu vybranou trénoval. Pokud po mě někde dřív chtěli podpis, tak jsem většinou psal "prvňáčkovsky", neboť psací písmo až na výjimky nepoužívám. Tady jsem chtěl, aby to nějak vypadalo; aby podpis vypadal tak ledabyle a odflákle jako u dospělých, kteří podepisují dokumenty každodenně. Snad se mi to aspoň trochu povedlo.
Momentálně mám na účtě 500 korun, se kterými nemůžu nijak hýbat. Čekám, až dorazí další dokumenty - a hlavně platební karta. Měl jsem dobrý pocit a určité zadostiučinění, že jsem udělal něco pro svou budoucnost.
Než jsem vlezl do administrace blogu, prošel jsem si, i přestože to normálně nedělám, několik náhodně vybraných nejnovějších článků. Většina stále pochází z blogísků - tedy od mladých slečen co od sebe vzájěmně kopírují "ale jenom se zdrojem". Zdroj odkazuje na předchozí stránku odkud jste kopírovali. Dál ne. Takže to vlastně zdroj není, protože ten blogísek, odkud bylo zkopírováno to zkopíroval od jiného blogísku a tak dál. Každopádně jsem se podíval do článku nadepsaného "REKLAMY". Nepsaným pravidlem lovískovaného blogísku je mít v menu nahoře odkaz na článek kam mohou návštěvníci vkládat reklamy a samozřejmě pravidla blogu (aneb kopíruj se zdrojem!). Na oba články zpravidla poukazuje několik vykřičníků z obou stran. Neomylně jsem zamířil na jeden z mnoha podobně stavěných blogů a pro legraci jsem kliknul na "!!REKLAMY!!". Předpokládal bych, že když už někdo založí článek na reklamy, tak je zbytečné psát tam reklamu, neboť tato reklamní sdělení nikdo nečte. Opak byl pravdou; 42 komentářů s odkazy na klikací soutěže, SONB, SONC, SON(jakékoliv písmeno) a vše doplněno slovy "sorry za reklamu". Někdy mám pocit, že někteří lidé nemyslí.
Demence nepotkává jenom mladé slečny, ale třeba i tvůrce reklam. Jeden ze serverů o televizním vysílání spustil anketu o nejdementnější reklamu v česku. Tu s přehledem vyhrála ta, kterou přikládám.
Mimochodem, anglický deník The Sun (původní verze reklamy není česká, což byst asipoznali podle toho černocha, ehm) nelenil a vytvořil na tuto reklamu zdařilou parodii, tentokrát pro pány. Propaguje jí stranu tři, kde je obsah podobný české rubrice "Smějeme se s dívkou Blesku".
Snad všemu rozumíte. Nemluví tak složitě. Jestli nerozumíte, zkuste se kouknout o kousek výš a odezírejte ze rtů.
Krásný zbytek týdne přeje
D. Č.

Krev ať teče

18. září 2011 v 22:19 | Dr.Čoko |  Doktorovy žblempty
...jen dál!
Škola, překvapivě, nespadla. Plusem tohoto týdne bylo, že probíhaly adaptační kurzy, takže několik profesorů nebylo ve škole. To zapříčinilo extrémně krátké vyučování v pátek, kdy jsme byli ve dvanáct doma, jako prvňáčci. Zbytek profesorské skvadry ale nelenil a zabral si veškerá místa v diáři pro nejrůznější opakovací písemky, takže příští týden bude jen o učení. A protože francouzština už se do příštího týdne nevešla, napíšeme si z ní test o další týden později. Až tak je to napraný. Náladu nezlepšuje čeština, kterou bych měl docela rád, protože ji budu potřebovat (do diktátu napíšu Čechové s malým č!), naopak ji zlepšuje fyzika, kterou nemám rád a nebaví mě. Aspoň teď.
Ohledně scénáře na sedmnáctý listopad si dovolím říct následující. Je psán stejnou skupinou (vlastně dvojicí) autorů, jako byli loni Šmoulové. Jenže... aspoň podle mě to není to samé, ba co, není to lepší, ale spíš horší. Nebudu zmiňovat, jakého námětu (celkové téma je Průmyslová revoluce) se tato dvojice chytila, nicméně nápad je to dobrý. Rozjezd taky dobrý. Přestál bych i narážky na mužské pohlavní ústrojí, ale... prakticky od "vymyšlení zápletky" všechno pokulhává, padá. Není tam nic nosného, vtipy jsou "jakože" plácány na sebe a dohromady nic netvoří, co víc, ke konci nejsou vůbec, či už nejsou vtipné. Autorům jsem to už podobně šetrně sdělil. Samozřejmě je obdivuji, protože já bych rozhodně nebyl schopný napsat takový scénář, ale režírovat to, což znamená vstávat kvůli tomuto na sedmou, neholdám.
Byl jsem se dneska podívat v jednom hračkárenském řetězci, který promoval akci na karetní hru Monopoly za pouhou stovku. Tu jsem se rozhodl obětovat a skrz několik silnic, kruhový objezd a dvě velké parkoviště dorazil jsem až ke dveřím prodejny. Prošel jsem si třikrát skrz na skrz - ale žádané zboží jsem nenašel. Zeptal jsem se tedy paní s velmi důležitým úkolem - rovnat hračky. Ne vyskládávat nové kusy, ale to, co někdo vezme do ruky a pootočí, vracet do původní polohy. Vyrušil jsem ji tedy z této činnosti a optal se na žádaný artikl. Vítězoslavně mi ukázala klasickou verzi Monopolů. "Promiňte, já jsem chtěl karetní verzi..." Milá paní se ptá pokladní, jestli jsou. "Nejsou," odpovídá. "A budou?" ptám se. "Budou." Vy jste tu platná jako automat na kondomy ve Vatikánu, říkám si v duchu se vzpomínkou na kultovního Trpaslíka, ale vyslovím raději "A kdy?" "Příští týden". To jste mi to teda zpřesnila, pěkně děkuju. "Ve čtvrtek?" Teď už se pokladní ani nenamáhá s odpovědí a zakývá hlavou. S poděkováním a slovy "Na shledanou," odcházím. Není nad to, když svou práci má někdo rád.
Bavili jsme se ve škole o narozeninách. Nějak jsme se dostali k tomu, kdy slaví narozeniny člověk narozený 29. února. Spolužačka jednoho takového znala, a tak řekla, že on je slaví 28. "To já bych je radši slavila toho prvního, prvního května," oponovala K. K. "Katko? Květen?" Jó, gympláci jsou chytrý.
Tím se naprosto bez oslího můstku dostávám k soutěži Fenomén. Nová soutěž, kterou vysílá Česká televize se zaměřuje na naše občany s vyšším inteligenčním kvocientem. Průměrné IQ je 145, ale někdy to... není poznat. V prvním díle se ptal moderátor (Jan Pokorný, známý třeba ze Dne D, kde byl vynikající - tady je jeho výkon celkem průměrný) soutěžícího Tomáše, který vyrůstal právě v tom stejném městě jako Pokorný, jestli se tam mohli v roce 1979 potkat. "Ano," pohotově reaguje Tomáš. "Kolik ti je?" "Devatenáct..." Je pravda, že Tomášovo IQ je "pouze" 132 bodů. To nic nemění na tom, že příště si udělám testy taky, ikdyž nevím, jestli jsem vysokointeligentní. Každý soutěžící dostává notebook... a ani ty úlohy nebyly nějak extra těžké - ostatně zkuste se na adrese fenomen-soutez.cz. Třeba zjistíte, že jste také Fenomén.
Pro mě je pravým fenoménem zpěvačka Lenka. V pátek měla přímý přenos na livestreamu - což jsem samozřejmě musel vidět i přesto, že vysílala od deseti večer zhruba do jedenácti. Byla úžasná, odpovídala na otázky diváků a do toho zpívala svoje hity. Dobře, ať se tady moc nerozvášním, důsledkem toho (a také toho, že můj počítač celou noc ukládal konečně sestříhané video z bráchovy svatby, která se odehrála před rokem) bylo, že jsem ráno vstal naprosto nevyspalý a utíkal do zahradnictví. Sobotní program byl sběr rajčat, což je celkem fajn práce. Tedy kromě cherry rajčátek, které dozrávají momentálně asi ve výšce dvou a půl metru, takže i při stání na ultra velké bedně jsem musel pěkně vyskakovat do vzduchu. Zezdola se mi smál P. a dobíral si mě. Setkání s ním je vždycky osvěžující.
Dále se plelo (moje vyloženě neoblíbená činnost), a nakonec jsme jeli do DD - vesničky nedaleko našeho města. Nějaká rodina pokácela tůje a my jsme si mohli nastříhat kolik jsme chtěli větviček na podzimní vazby. Všichni ostatní se této akce pravděpodobně zúčastnili už dříve, takže hned věděli co a jak - jenom já nevěděl vůbec nic, jak stříhat, co brát a co ne, no vůbec jsem si tam připadal tak nějak navíc. Příští týden ale bude výplata, takže se je na co těšit.
JP mi po zhlédnutí článku z minulého videa poslal odkaz na jinou písničku z pohádky, u které zase vždycky dostává záchvaty smíchu on. Tak to třeba rozseká i vás. Tedy literárně. Nechci úbytek čtenářů.
Takže krev ať teče!
D. Č.


Otevřete si učebnice

13. září 2011 v 21:10 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
Aneb "Back to school".
Na úplném konci prádnin mě přepadla zvláštní nálada - něchtělo se mi dělat vůbec nic. Aspoň úplně poslední den prázdnin jsme si užili uprestřed naší betonárky - slavného to parku uprostřed města, kde je víc šedé, než zelené. Krásné odpoledne strávené s lidmi, kteří mají podobný smysl a styl humoru zpříjemnilo vstup do školy následující den. Prvního září jsem se úspěšně prodral zástupem menších dětí (no... tedy většina nebyla ani tak menší, ale určitě byli mladší) a vyklusal až do třetího patra. E. šla na sedmou aby si zabrala dobré místo a chtěla mě vzít s sebou, na což já jsem řekl, že nejsem blázen, neboť náš zasedací pořádek je za ta léta už ustálený. Několik změn se ale přece odehrálo, většinou dopředu dohodnutých.
Po krátkém uvítání od naší třídní jsme se dozvěděli několik zajímavých věcí - například že si nesmíme třídu téměř nijak vyzdobit - na stěny nesmí nic, leda dozadu (kde to vážně hodně lidí ocení). No a pak také změny ohledně sedmnáctých listopadů.
Abych vás uvedl do tématu: na naší škole se už dlouhou dobu udržuje tradice divadelních hříček, kterou si každá třída připraví na oslavy sedmnáctých listopadů let 1939 a 1989. Tyto historické události zpracují dvě třídy třeťáků, nižší třídy si pak do loňského roku tahaly z klobouku témata, na která následně vymýšlejí scénáře a sami v divadlech hrají a režírují je. O divadlech naší třídy jsem psal v článcích Divadlo na spadnutí (Listopad 2008), Bitva u gymnázia (Září 2009), Já jdu hrát golf, vážená dámo, ty krávo (Říjen 2009) Pamatuješ si, jak jsme to spolu nacvičovali? a Libuše, nebuď trapná (Listopad 2009). To jenom, kdybyste si chtěli připomenout minulost. Novinkou letos je, že malý gympl má jedno společné téma (Boj mezi dobrem a zlem) a velký gympl také společné téma, tentokrát Průmyslová revoluce. "Průmyslová revoluce... to jako vážně?" byla jedna z prvních otázek po vyřčení námětu. Někdo se musel zbláznit. Každopdáně běží lhůta pro psaní scénářů a já jsem velice zvědav, jak to letos dopadne.
Druhého září jsme se, jako tradičně, ihned začali učit. Na začátek fyzika s "oblíbeným" profesorem, a nakonec dramaťák, kde se nás oproti loňským dvaceti lidem sešlo jenom šest. Ehm.
V sobotu do zahradnictví. Pokračuju tam v brigádničení - co mě překvapilo, že se stále prodávají (a rostou!) rajčata a okurky. A papriky. Nejdřív jsme odřezávali už prakticky mrtvá rajčata a pak došlo k likvidaci letniček, i mých oblíbených gerber. Místo krásných květů už ale měly jenom chomáče padáčků jako pampelišky.
Druhý týden už na nás profesoři valili opakování a "krátké, jednoduché" písemečky jako na běžícím páse (samozřejmě, každý si pamatuje z loňska kdo to byl Kryštof Diezenhofer...). Člověk si zvyká na to, že je už šestá bé, a že tohle je vlastně poslední rok, kdy ještě nejsou žádné "povinnosti". Pak to začne volbou seminářů, přípravou plesu, postupem do maturitního ročníku, maturitním plesem, maturitou, vysokou školou, prací... a skončí až odchodem do důchodu.
Přečetl jsem si, že můj ročník má jít do důchodu v sedmdesáti letech. Jednoduše: pokud někdo nebude studovat vysokou školu a půjde po střední pracovat, čeká ho přes padesát let práce. To zní strašlivě. S vysokou jenom šestačtyřicet. V sobotu jsem zase pracoval (předčasně, do mého důchodového věku se mi to asi počítat nebude...), zase v zahradnictví - tentokrát jsme přesazovali, mimo jiné i bobkové listy a oleandry. Pár lístečků jsem si vzal domů. Těch bobkovejch listů. Z toho měl caesar korunu.
A ještě malý komentář k tomu, čeho jste si asi všichni všimli - nový vzhled. Poprvé jsem si ho nepatlal dohromady sám, ale "na zakázku" mi jej vyrobil JP, kterémuž tímto velice děkuji. Nebojte se v komentářích pochválit, já mu to vyřídím a on bude rád. A taky se mrkněte na stránky s jeho fotografiemi (JP foto, vlevo v menu je odkaz), s jejichž spuštěním jsem zase pomáhal já. Jo a taky jsem trochu protřídil menu a přidal něco málo do oblíbenců. Tak klikněte...
...ale až za chvilku. Na úplný konec písnička - je to už víc jak rok, co si můj brácha vzal mou švagrovou. Video z jejich svatby jsem slíbil sestříhat k prvnímu výročí, no, tomuto slibu jsem bohužel nezvládl dostát. Každopádně z jistého důvodu jsem hledal originální nahrávku písničky "Já ti prstýnek dám" z pohádky Zlatovláska. Na tom by nebylo nic vtipného, nebýt nejlépe ohodnoceného komentáře pod videem od uživatele(ky) dasma111: "V této pohádce vidíme prvopočátky rapu a vůbec hlavní aktérku, Marii Rosůlkovou, která stála u jeho vzniku a stala se jeho průkopnicí... :-) ;-)" Ostatně, zhlédněte sami. Pohádek a pohádkových písniček není nikdy dost.
Pěkný týden přeje
D. Č.


Nalodit!

6. září 2011 v 20:41 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
Pokračování z minulého extra dlouhého článku.
...avšak po sto metrech nás A. přesvědčil, a šli jsme za ním. O chvíli později jsme minuli první traktory a ještě o chvíli později už jsme viděli dřevěný plot. Oba pralesy v Novohradských horách (tento, Žofínský, i prales hojná Voda, který jsme viděli o den dříve) jsou ohraničené a návštěvníkům nepřistupné - na přírodu se tak můžete podívat pouze zpoza plotu. Na konci cesty jsme ještě narazili na kámen, na němž bylo vytesáno datum vyhlášní Žofínského pralesa Národní přírodní památkou a informační tabuli o Novohradských pralesech. Kousek už pak byl k Lesovně Žofín, krásnému penzionu s výborným majitelem, který nám po dni plném utrpení dopřál teplé sprchy i přes to, že jsme chtěli stanovat. Což nám, mimochodem, dovolil těsně u hotelu. Takže jsme slíbili reklamu všude možně, do několika krajů.
Druhý den ráno jsme se rozhodli vyrazit dříve, než předešlý den - abychom nešli zase až do noci. Poobědvali jsme v hotelu Baronův most, těsně u česko-rakouské hranice, takže jsme ochutnali i pravý Schnitzel. A pak už vzhůru k českému prameni Lužnice. Možná se ptáte, proč zrovna český. Prameny Lužnice jsou totiž dva; když si češi mysleli, že našli pramen, našli vlastně jenom přítok k pravému pramenu, který je od toho českého ještě o několik kilometrů dál, v Rakousku. Tam jsme se také šli podívat a trochu se ztratili v rakouském neznačení. Vzali jsme to několika lesními zkratkami a pak se díkybohu dostali zpátky, do Česka. Pokračovali jsme přes staré hraniční kameny, z nichž nejstarší byl z roku 1661, ke zřícenině hradu Hostinec. Cesta k němu - kupodivu - není značená, červená trasa končí asi pět kilometrů od místa, kde začíná zelená, vedoucí kousek od Hostince na vrch Kamenec, což je nejvyšší vrchol Novohradských hor na území Čech.
Hostinec jsme nakonec našli, a to opravdu myslím tu zříceninu. Strýc trval na tom, že si na ni vyleze, což ho málem stálo život, když se uvolnil obrovský balvan, kterého se držel. Tak tak vybalancoval pozici a opatrně kámen vrátil zpátky na jeho místo. Pak uznal, že je čas slézt a před šestou hodinou jsme dorazili na Kamenec, což byla poslední zastávka, kterou jsme měli navštívit. Pak už zpátky do vesnice Pohoří - a odjet k místu stanování u jednoho rybníka. M. po vykoupání poznamenal, že je voda jako kafe. Nevím, jestli byla tak teplá, každopádně byla tak hnědá.
Ráno, ještě když jsme byli ve stanu, jsme měli v našem "kempu" nějakou návštěvu - naštěstí žádný ochránce přírody. Lilo v jednom kuse, nakonec se nám ale povedlo zabalit stany a odjet. M. a Z. se s námi rozloučili na autobusovém nádraží v jednom městě a my vyrazili do Vyššího Brodu na sjezd Vltavy, na což jsem se nejvíc těšil.
Po ranním slejváku to vypadalo, že ten den snad ani na lodě nenasedneme - přece bychom nejeli v dešti. Po poledni se ale vyjasnilo, a tak, po zabalení všech věcí do pytlů a do barelů (aby do nich nenateklo, přece!) jsem se já, někdo naprosto nezkušený s vodou (dobře, po kvartě jsme byli na výletě na raftech, ale na tom se prý skoro nedá "cvaknout"), posadil do čehosi malého, zeleného a houpavého. Po prvotním seznámení s pádlem, houbou na vylévání vody z kanoe, sedátkem, kde strávím příští dva dny a vůbec celkově se špičkou lodi (byl jsem totiž háček (to je ten vepředu), víme?), vyrazili jsme pomalu z klidného přístavu na rozvodněnou a rozdováděnou Vltavu. Všude kolem projížděla spousta výprav na raftech i kanoích, každá měla unikátní potištěná trička a taky tu byly všudypřítomné Božkov vodní bary (nezastavili jsme se, nebojte ;)). Bratranec A. se mnou zažíval první zkušenosti jako zadák. Ten řídí. A tak, na zdánlivě poklidné vodě, si A. trénoval zatáčení. To mělo malý háček v háčkovi.
Totiž: Na horách jsem ztratil levou čočku (kontaktní). Ostatně, stejně bych si je do vody nebral. Zkusil jsem to tedy s brýlemi, ale při přenášení u prvního jezu jsem si je sundal, což mělo za následek rozmazání čehokoliv vzdálenějšího, než je tak jeden metr. A v tom byl ten háček: já, jakožto ten, co upozorňuje na blížící se kameny, aby nás zadák mohl otočit na jiný směr, viděl kámen vždy, když jsme byli skoro u něj.
Najednou se loď zastavila a já zařval "Velkej kámen!". Už bylo pozdě. Kanoe uvízla a nehnula se tam ani zpět. Spousta podnapilých vodáků projížděla kolem a smála se, jak tam dva hoši sedí v kanoi, které je vidět dno a snaží se odstrčit zpátky na vodu. Strejda pádloval proti proudu, a naprosto neskrytě se nám chlámal. Tomu se nedalo říct smích, to byl výsměch. Pak teda nás jakože odtlačil a my pokračovali.
Přibližně v půlce naplánované trasy (konec, původně naplánovaný až do Boršova, jsme nakonec z důvodu nedostatku času zkrátili ke Zlaté Koruně) jsme zastavili v Kempu Vltava. To je tedy špičkově vybavený kemp, ráno mají k snídani čerstvé pečivo (!) a kakao a navíc ceny byly celkem příznivé. Kolem jedenácté jsme vyrazili dál - čekal nás nejnepříjemnější úsek, Český Krumlov, který obsahuje spoustu jezů a navíc Japonce k tomu.
Totiž... po příjezdu do Krumlova jsem se rozhodl potěšit se a koupit si turistickou známku. Zaparkovali jsme tedy lodě (na místě, kde se naloďovaly rafty...), strýc s A. je hlídal. Nahoře stála skupinka Japonců, vedla několik chlápků s kamerami - co se natáčelo, to nevím, ale Japonců byla po městě opravdu spousta. Já běžel a ptal se kde je náměstí, které jsem nakonec bez brýlí našel - horší problém byl při rozmazaném vidění najít na obrovském placu infocentrum. To se nakonec podařilo, ale už jsem si nevšiml, že hned vedle je obrovský nápis "Gift shop", takže jsem stál pěkně dlouho ve frontě, aby mě pak paní poslala za roh.
Uháníme do Zlaté Koruny, abychom stihli ještě ten den (pátek, 5. srpna) odevzdat lodě. Pět minut před lhůtou v šest večer jsme to stihli a vešli do kempu, vytáhli lodě a věci z barelů... a zůstali v kempu.
Malý problém byl to, že auto stálo ve Vyšším Brodě. Tam jezdí pravidelně vodácký autobus, třikrát denně, ale žádný po šesté hodině. Taxi služba byla předražená, a tak nezbylo než zůstat v kempu (což nás díky vyšší ceně možná nakonec vyšlo nastejno). Hráli jsme večer karty, stali se malým středem pozoronsti, když se k nám přidala jiná parta, která s námi vydržela asi do jedné do rána, a viděl jsem poprvé za život, že někdo rozbil třikrát po sobě tři různé lahve Frisca. Ne, nebyl to nikdo od nás.
Druhý den ráno (rozumějte kolem desáté) jsme se vzbudili s tím, že autobus jede za tři čtvrtě hodiny. V obrovské rychlosti sbalení stanů a všeho v nich, alespoň malé zušlechtění u umyvadla a rychle k nástupišti. Samozřejmě, spoj měl zpoždění a ještě k tomu jel pomalu, takže jsme se na mírném ohni vařili asi hodinu a čtvrt za vydatného zpěvu jakési bandy ze zadních sedadel. Po celém týdnu už docela příjemná cesta. Po dvanácté hodině jsme byli zpátky v Koruně, ale než jsme se vybatolili z parkoviště, bylo kolem druhé hodiny. A už jenom dloooouhá cesta domů...
Bonbonek na závěr. Slabší povahy, přeskočte za kurzívu. Rozhodli jsme se stavit u příbuzných, což byla malá zajížďka. A. už tam, cítil, že mu není dobře od žaludku, já ještě ne. Přibuzní trvali na tom, ať u nich přespíme, ale my před desátou nasedli do auta směr náš panelák. Kolem druhé hodiny ráno (v neděli) jsem šel spát. Po třech hodinách jsem se probudil a od další dvě hodiny plné klepání, třasotu a zimnice se včerejší jídlo vydalo na průzkum povrchu nahoře, což ucítila hlavně naše záchodová mísa. Po tomto zážitku jsem se oblékl s tím, že půjdu radši k babičce, kdyby něco - tam spal strýc (s práškem na spaní) a A. Vešel jsem k babičce, která byla vzhůru.
"Babi, já jsem přišel takhle brzo, neuvěříš, co se mi stalo..."
"No A. už od jedné ráno zvrací... co se děje tobě?"
Asi není třeba dodávat, že strýc se s práškem moc nevyspal, naopak úplně omámený se co chvíli budil, když jsme já a A. střídavě odbíhali poslušně vrátit všechno jídlo, co do nás babička v dobré vůli prala.
Doufám, že to pro vás nebylo moc nechutné.
A bonbonek na závěr číslo dvě. Zbytek léta se nesl ve znamení práce na naší chalupě a s tím spojené houby, jejichž je moje milovaná maminka milovnicí. A právě o těch je dnešní hudební příspěvek. Píseň "Houby, houby, houbičky" (text a hudba Milan Buričin a Dana Hodasová) byla časopisem Týden zvolena za nejhorší čeksou písničku všech dob (čímž překonala přechozí hit Pejskové se koušou Marie Pojkarové). A nutno říct, že právem. Od použití syntetizátoru, přes celkově pomalý rytmus, který někdy zpěvačka ani nestíhá až po hlavní refrén o slovech "Houby, houby, houbičky - vystrkujte hlavičky. - Támhle kouká křemenáč - velkej jako paroháč". A mimochodem, pozorní se možná dozvědí i recept na smaženici. Co se mi z komenářů libílo - reakce uživatele pivarotti na komentář: "Má k tomu někdo akordy? - Stačí jeden, nebo potřebuješ oba dva?".
Nějaké hudebně zajímavější zážitky přeje
Dr. Čoko