Nalodit!

6. září 2011 v 20:41 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
Pokračování z minulého extra dlouhého článku.
...avšak po sto metrech nás A. přesvědčil, a šli jsme za ním. O chvíli později jsme minuli první traktory a ještě o chvíli později už jsme viděli dřevěný plot. Oba pralesy v Novohradských horách (tento, Žofínský, i prales hojná Voda, který jsme viděli o den dříve) jsou ohraničené a návštěvníkům nepřistupné - na přírodu se tak můžete podívat pouze zpoza plotu. Na konci cesty jsme ještě narazili na kámen, na němž bylo vytesáno datum vyhlášní Žofínského pralesa Národní přírodní památkou a informační tabuli o Novohradských pralesech. Kousek už pak byl k Lesovně Žofín, krásnému penzionu s výborným majitelem, který nám po dni plném utrpení dopřál teplé sprchy i přes to, že jsme chtěli stanovat. Což nám, mimochodem, dovolil těsně u hotelu. Takže jsme slíbili reklamu všude možně, do několika krajů.
Druhý den ráno jsme se rozhodli vyrazit dříve, než předešlý den - abychom nešli zase až do noci. Poobědvali jsme v hotelu Baronův most, těsně u česko-rakouské hranice, takže jsme ochutnali i pravý Schnitzel. A pak už vzhůru k českému prameni Lužnice. Možná se ptáte, proč zrovna český. Prameny Lužnice jsou totiž dva; když si češi mysleli, že našli pramen, našli vlastně jenom přítok k pravému pramenu, který je od toho českého ještě o několik kilometrů dál, v Rakousku. Tam jsme se také šli podívat a trochu se ztratili v rakouském neznačení. Vzali jsme to několika lesními zkratkami a pak se díkybohu dostali zpátky, do Česka. Pokračovali jsme přes staré hraniční kameny, z nichž nejstarší byl z roku 1661, ke zřícenině hradu Hostinec. Cesta k němu - kupodivu - není značená, červená trasa končí asi pět kilometrů od místa, kde začíná zelená, vedoucí kousek od Hostince na vrch Kamenec, což je nejvyšší vrchol Novohradských hor na území Čech.
Hostinec jsme nakonec našli, a to opravdu myslím tu zříceninu. Strýc trval na tom, že si na ni vyleze, což ho málem stálo život, když se uvolnil obrovský balvan, kterého se držel. Tak tak vybalancoval pozici a opatrně kámen vrátil zpátky na jeho místo. Pak uznal, že je čas slézt a před šestou hodinou jsme dorazili na Kamenec, což byla poslední zastávka, kterou jsme měli navštívit. Pak už zpátky do vesnice Pohoří - a odjet k místu stanování u jednoho rybníka. M. po vykoupání poznamenal, že je voda jako kafe. Nevím, jestli byla tak teplá, každopádně byla tak hnědá.
Ráno, ještě když jsme byli ve stanu, jsme měli v našem "kempu" nějakou návštěvu - naštěstí žádný ochránce přírody. Lilo v jednom kuse, nakonec se nám ale povedlo zabalit stany a odjet. M. a Z. se s námi rozloučili na autobusovém nádraží v jednom městě a my vyrazili do Vyššího Brodu na sjezd Vltavy, na což jsem se nejvíc těšil.
Po ranním slejváku to vypadalo, že ten den snad ani na lodě nenasedneme - přece bychom nejeli v dešti. Po poledni se ale vyjasnilo, a tak, po zabalení všech věcí do pytlů a do barelů (aby do nich nenateklo, přece!) jsem se já, někdo naprosto nezkušený s vodou (dobře, po kvartě jsme byli na výletě na raftech, ale na tom se prý skoro nedá "cvaknout"), posadil do čehosi malého, zeleného a houpavého. Po prvotním seznámení s pádlem, houbou na vylévání vody z kanoe, sedátkem, kde strávím příští dva dny a vůbec celkově se špičkou lodi (byl jsem totiž háček (to je ten vepředu), víme?), vyrazili jsme pomalu z klidného přístavu na rozvodněnou a rozdováděnou Vltavu. Všude kolem projížděla spousta výprav na raftech i kanoích, každá měla unikátní potištěná trička a taky tu byly všudypřítomné Božkov vodní bary (nezastavili jsme se, nebojte ;)). Bratranec A. se mnou zažíval první zkušenosti jako zadák. Ten řídí. A tak, na zdánlivě poklidné vodě, si A. trénoval zatáčení. To mělo malý háček v háčkovi.
Totiž: Na horách jsem ztratil levou čočku (kontaktní). Ostatně, stejně bych si je do vody nebral. Zkusil jsem to tedy s brýlemi, ale při přenášení u prvního jezu jsem si je sundal, což mělo za následek rozmazání čehokoliv vzdálenějšího, než je tak jeden metr. A v tom byl ten háček: já, jakožto ten, co upozorňuje na blížící se kameny, aby nás zadák mohl otočit na jiný směr, viděl kámen vždy, když jsme byli skoro u něj.
Najednou se loď zastavila a já zařval "Velkej kámen!". Už bylo pozdě. Kanoe uvízla a nehnula se tam ani zpět. Spousta podnapilých vodáků projížděla kolem a smála se, jak tam dva hoši sedí v kanoi, které je vidět dno a snaží se odstrčit zpátky na vodu. Strejda pádloval proti proudu, a naprosto neskrytě se nám chlámal. Tomu se nedalo říct smích, to byl výsměch. Pak teda nás jakože odtlačil a my pokračovali.
Přibližně v půlce naplánované trasy (konec, původně naplánovaný až do Boršova, jsme nakonec z důvodu nedostatku času zkrátili ke Zlaté Koruně) jsme zastavili v Kempu Vltava. To je tedy špičkově vybavený kemp, ráno mají k snídani čerstvé pečivo (!) a kakao a navíc ceny byly celkem příznivé. Kolem jedenácté jsme vyrazili dál - čekal nás nejnepříjemnější úsek, Český Krumlov, který obsahuje spoustu jezů a navíc Japonce k tomu.
Totiž... po příjezdu do Krumlova jsem se rozhodl potěšit se a koupit si turistickou známku. Zaparkovali jsme tedy lodě (na místě, kde se naloďovaly rafty...), strýc s A. je hlídal. Nahoře stála skupinka Japonců, vedla několik chlápků s kamerami - co se natáčelo, to nevím, ale Japonců byla po městě opravdu spousta. Já běžel a ptal se kde je náměstí, které jsem nakonec bez brýlí našel - horší problém byl při rozmazaném vidění najít na obrovském placu infocentrum. To se nakonec podařilo, ale už jsem si nevšiml, že hned vedle je obrovský nápis "Gift shop", takže jsem stál pěkně dlouho ve frontě, aby mě pak paní poslala za roh.
Uháníme do Zlaté Koruny, abychom stihli ještě ten den (pátek, 5. srpna) odevzdat lodě. Pět minut před lhůtou v šest večer jsme to stihli a vešli do kempu, vytáhli lodě a věci z barelů... a zůstali v kempu.
Malý problém byl to, že auto stálo ve Vyšším Brodě. Tam jezdí pravidelně vodácký autobus, třikrát denně, ale žádný po šesté hodině. Taxi služba byla předražená, a tak nezbylo než zůstat v kempu (což nás díky vyšší ceně možná nakonec vyšlo nastejno). Hráli jsme večer karty, stali se malým středem pozoronsti, když se k nám přidala jiná parta, která s námi vydržela asi do jedné do rána, a viděl jsem poprvé za život, že někdo rozbil třikrát po sobě tři různé lahve Frisca. Ne, nebyl to nikdo od nás.
Druhý den ráno (rozumějte kolem desáté) jsme se vzbudili s tím, že autobus jede za tři čtvrtě hodiny. V obrovské rychlosti sbalení stanů a všeho v nich, alespoň malé zušlechtění u umyvadla a rychle k nástupišti. Samozřejmě, spoj měl zpoždění a ještě k tomu jel pomalu, takže jsme se na mírném ohni vařili asi hodinu a čtvrt za vydatného zpěvu jakési bandy ze zadních sedadel. Po celém týdnu už docela příjemná cesta. Po dvanácté hodině jsme byli zpátky v Koruně, ale než jsme se vybatolili z parkoviště, bylo kolem druhé hodiny. A už jenom dloooouhá cesta domů...
Bonbonek na závěr. Slabší povahy, přeskočte za kurzívu. Rozhodli jsme se stavit u příbuzných, což byla malá zajížďka. A. už tam, cítil, že mu není dobře od žaludku, já ještě ne. Přibuzní trvali na tom, ať u nich přespíme, ale my před desátou nasedli do auta směr náš panelák. Kolem druhé hodiny ráno (v neděli) jsem šel spát. Po třech hodinách jsem se probudil a od další dvě hodiny plné klepání, třasotu a zimnice se včerejší jídlo vydalo na průzkum povrchu nahoře, což ucítila hlavně naše záchodová mísa. Po tomto zážitku jsem se oblékl s tím, že půjdu radši k babičce, kdyby něco - tam spal strýc (s práškem na spaní) a A. Vešel jsem k babičce, která byla vzhůru.
"Babi, já jsem přišel takhle brzo, neuvěříš, co se mi stalo..."
"No A. už od jedné ráno zvrací... co se děje tobě?"
Asi není třeba dodávat, že strýc se s práškem moc nevyspal, naopak úplně omámený se co chvíli budil, když jsme já a A. střídavě odbíhali poslušně vrátit všechno jídlo, co do nás babička v dobré vůli prala.
Doufám, že to pro vás nebylo moc nechutné.
A bonbonek na závěr číslo dvě. Zbytek léta se nesl ve znamení práce na naší chalupě a s tím spojené houby, jejichž je moje milovaná maminka milovnicí. A právě o těch je dnešní hudební příspěvek. Píseň "Houby, houby, houbičky" (text a hudba Milan Buričin a Dana Hodasová) byla časopisem Týden zvolena za nejhorší čeksou písničku všech dob (čímž překonala přechozí hit Pejskové se koušou Marie Pojkarové). A nutno říct, že právem. Od použití syntetizátoru, přes celkově pomalý rytmus, který někdy zpěvačka ani nestíhá až po hlavní refrén o slovech "Houby, houby, houbičky - vystrkujte hlavičky. - Támhle kouká křemenáč - velkej jako paroháč". A mimochodem, pozorní se možná dozvědí i recept na smaženici. Co se mi z komenářů libílo - reakce uživatele pivarotti na komentář: "Má k tomu někdo akordy? - Stačí jeden, nebo potřebuješ oba dva?".
Nějaké hudebně zajímavější zážitky přeje
Dr. Čoko

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Večerda | Web | 12. září 2011 v 18:46 | Reagovat

Musím ti pochválit nový vzhled stránky ;) Pěkné. :)

2 Dr. Čoko | Web | 12. září 2011 v 22:01 | Reagovat

Dík, je od JP :) Ještě jsem nestihl napsat děkovný článek :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama