Říjen 2011

Deck the halls!

26. října 2011 v 17:25 | Dr.Čoko |  Doktorovy žblempty
Fa la la la la, la la, la, la.
Pochůzka do Tesca vyústila ve dvě poznání. Za prvé, v Tescu jsou samoobslužné pokladny. Pro mě naprostá novinka, nakonec jsem se dozvěděl, že už je tam mají asi půl roku (fíha, už dlouho jsem tam odsud nic nepotřeboval...). Perfektní věc pro člověka, který sní o tom, že jednoho dne bude mít příjemnou brigádu u pokladny velkého supermarketu, bude se zdravit s lidmi a povídat si s nimi, koukat co si kdo kupuje a usuzovat podle toho, kdo to je... Tohle je takový trénink. Akorát tam nejsou ty lidi, nicméně pípá to, mluví to na vás a když tam dáte jako já obráceně kreditku, tak to začne houkat a přivolávat obsluhu.
Za druhé: Jsou tady Vánoce. Jo, nepotrvá to už ani dva měsíce, a zase v televizi půjde Popelka ruku v ruce s Mrazíkem a nekutečně trpaně-vtipnými silvestrovskými pořady, dáme si kapra (teda já zásadně ne, ale v normálních rodinách si kapra dávají), rozkrojíme jablíčko a hodíme bačkorou. Notnou dobu před tím ale obchodní domy vyzdobí své výlohy nevídanými zásobami zlatých zvonečků a smrkových větví. V nedaleké obci nedávno dostavěli Kaufland; v plůlce září nám začaly chodit jejich "noviny", hned ty první s několika palcovým nápisem "Vánoce jsou tady". To už bylo skoro strašidelné. Tenhle odstavec hlavně nesmí znít, jako že nemám Vánoce rád; mám je moc rád - volno, sníh, atmosféra u vánočního stromečku, předkrm a rybí polévka... jenom jsem se trochu leknul. Chci si ještě chvilku užít podzim.
Tak třeba teď; jedna výhoda střední školy oproti vysoké - máme podzimní prázdniny. Né teda, že já bych nějak měl prázdné dny. Dnes ráno jsem byl u zubařky (jenom jeden, úplně malej kaz, úspěch!), pak na kytaře. Zítra němčina, v sobotu a v neděli na chalupě... a mimochodem, ve čtvrtek a v pátek na brigádě.
Poslední dobou se mi ráno o sobotách vůbec nechce do zahradnictví. Nakonec se ale vždycky nějak přemůžu - peněžní stránka zvítězí. Pár týdnů dozadu nás nějaký hodný pán pustil do lesa. Nikdy mě nenapadlo, respektive jsem nikdy nepřemýšlel o tom, kde se vezmou všechny ty větvičky z jehličnanů, ze kterých se dělají nápadité věnce. Postup jejich výroby je asi takovýto: několik silných mládenců (mezi nimi (nedopatřením) i já) vběhne do lesa. Vytěží ze stromků co nejvíce větviček, svážou je do otýpek. Opakují, dokud jim nepromrznou prsty a nejsou celí mokří. Pak jedou do zahradnictví; tam je v malé místnosti - vazárně - nasáčkováno co možná nejvíce pracovnic ženského pohlaví, které kmitají mezi stoly a zásobami větviček a zdobí a vážou... Jim ale zima není; vazárna se vytápí, kdežto otevřený les těžko. Pár týdnů zpátky jsem tedy byl celý morký a zmrzlý - a pak se nejde divit, že se mi nechce chodit do zahradnictví.
Tento víkend mě před lesem zachránilo jen to, že jsem ze zahradnictví musel odejít ve dvanáct hodin; o tři hodiny později jsem totiž odjížděl do Pardubic - do multikina. Skoro jsme nestihli vlak, ale v Pardubicích jsem si aspoň stihnul na doporučení koupit košili, nakoupili jsme popcorn a zasedli do pohodlných sedaček. Byli jsme na filmu "Johnny English se vrací" - alespoň já mohu vřele doporučit shlédnutí, pokud máte rádi Rowana Atkinsona, alias Mr. Beana. Pestrá plejáda grimas, několik záměn a nijak mozek zatěžující děj jsou perfektní kombinací pro odreagování.
Světlým okamžikem nadcházejícího víkendu je nedělní odpoledne strávené v obleku (opět po půl roce!) v kulturním domě. Jdeme navštívit rodičovskou prodloouženou tanečních. Možná se opět budeme smát do rytmu (raz - dva - tři - cha cha cha - dva - tři - ...) ale hlavně si zatancujeme. Společenský tanec je návyková droga, ale není nebezpečná a hlavně není zakázaná.
V pondělí na mě přišla krize. Taková malá, psychická, ohledně divadel na 17. listopad, respektive samozřejmě naší průmyslové pohádky. Pondělní zkouška vypadala hrozně. Obvykle na mě přichází taková únavová krize až v listopadu, letos tedy brzký příchod - každopádně v úterý se všechno zlepšilo skvělou odpolední zkouškou. Tam už to vypadalo jako divadlo (!). To mě trochu potěšilo před cestou domů.
Ale ještě zůstaňme u pondělí. Jak už asi víte, v našem školním sboru jsme dohromady čtyři tenoři - já, Večerda a další dva terciáni. Dva terciání ovšem na pondělní zkoušku nepřišli. Při chorálu "Sanctus" došlo k malému problému: Tenor se měl rozdělit na dva hlasy. I přesto, že jsme sbor jsem tedy zpíval kompletně sám svůj vlastní part, jako kdyby to bylo sólo. Takový hřejivý, příjemný pocit.
V našem basu je jiný tercián - říkejme mu T. Hraje na klarinet, je to hoper, nosí tílka... zvláštní kombinace. O to větší překvapení bylo, když jsem ho viděl na pondělní huební besídce, kterou jsem navštívil. Díval jsem se z publika; chvilku předtím, než měl hrát vtrhnul do sálu uprostřed skladby muž se strništěm a výraznou bradou, posadil se do první řady. Na jeviště vstupuje T. - muž souhlasně přikyvuje, uvelebí se v židli a až do konce extra dlouhé skladby nesklopí oči ani neodvrátí pohled. Jeho syn (tedy T.) se na něj několikrát významně podívá. Po odchodu T. z pódia se jeho otec vyřítí nahoru a běží za ním do zákulisí, srazí tam učitele hry na trubku, který jde odnést stojan na noty... zkrátka trapná situace. Už se nedivím, proč je T. taková zvláštní kombinace.
No a protože se bude blížit konec, ještě jedna situace z dneška. Pár minut poté, co jsme vyjeli z garáže si mamka všimla, že v nádrži je podezřele málo benzínu. Co s tím? Po chvilce rozhodování a nadávání na mého otce jsme se rozhodli zajet k čerpací pumpě. Nikdy jsem netankoval, máma také ne. Zajeli jsme ke stojanu - samozřejme z druhé strany, než jsou dvířka nádrže. Máma se šla zeptat obsluhy, jestli by nám pomohla s natankováním. Vyšla starší paní - když mě uviděla, podala mi rukavice se slovy "Ať se to tady mladej naučí". Nacvakala tam pětistovku, aby se to samo zastavilo, až načerpám za pět set. Když jsem vytahoval pistoli s naturalem, obratně jsem při tom shodil jinou, takže se peněžní předvolba vynulovala a ještě k tomu netekl benzín. Takže znova od začátku: Držím pistoli; zjišťujeme, že se předvolba vynulovala, kašleme na to, bude to chtít jemnou práci rukou. Opatrně mačkám pistoli. Benzín pomalu a opatrně teče. "Víc mačkej!" Mačkám víc; částka po chvilce překročí jednu, dvě, tři stovky. Kolem čtyřset padesáti slyším "Zpomal!". Pustím pistoli, pomalu domačkávám až se na stojanu ukáže přesně 500. Perfektní. Zaháknu pistoli, pobavená paní dostává peníze a s mámou odjíždíme vstříc zubařce. Kromě plomby jsem si tedy odnesl z této cesty navíc ještě čerpací zkušenost.
Video nakonec. Uvidíme, jestli bude fungovat. V. nedávno sdílela odkaz na Fast and Loose - britskou show podobnou české Partičce (nicméně mnohem lepší), založenou na improvizaci. Komik David Armand často dělá tzv. "Interpretative dance" - mimicky ukazuje text písničky a dva jeho přátelé musí uhodnou o jakou písničku jde. Tantokrát je to "Don't stop me now" od skupiny Queen. Zábava zaručena!
Jó, a ještě nakonec: dnešní krásná fotka je opět od JP (jpfoto.ic.cz).
Pěkné prázdniny, či prodloužený víkend přeje
D. Č.

(verzi s překladem, kterou se mi sem nepovedlo vložit naleznete tady)

Singulariticky jsme z explicitních rezónů aplikovali inovativní principy nomenklatury flóry

22. října 2011 v 13:56 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
Takže jste jinak pojmenovali kytky?
* Tenhle článek je v Rozepsaných už dlouho, těsně před dokončením. Tak ho vydám, ať tu nestraší. Popisuje události začátku října ;) *
Za ty týdny co jsem nic nenapsal se mi papírek s nápady zaplnil až k nečitelnosti, takže se budu snažit správně časově seřadit jednotlivé události, či je alespoň pospojovat za pomoci jednoduchých oslích můstků. Uvidíme co z toho vznikne - s chutí do toho. Uvařte si čaj, nebo si nalijte něco dobrého k pití, vezměte si zákusek, třeba nějaký koláček a až budete v dobré náladě a připraveni, pusťte se do čtení.
Nejlepší bude začít opět dramaťákem. Předminulý týden k nám přišel nový člen - P. z prváku. Trochu se rozkoukával, ale vypadá to, že umí mluvit a snad i divadelně přemýšlet - těžko hodnotit po dvou hodinách. Každopádně jsme se nevyhnuli vymýšlení dalšího příběhu v kolečku, nicméně tentokrát jsme jej nemuseli zdramatizovat, stačilo jenom o něm popřemýšlet a trochu ho převyprávět. Po důkladném zvážní a připomenutí si všech faktů jsmě dospěli k názoru, že jsme nevědomky popsali příběh z filmu Avatar. Boj přírody proti lidské hamižnosti. Dokonce se tam těžilo zlato. A vzbouřila se příroda.
Pokračuju z pravého horního rohu. Tam mám prakticky celý víkend. Velkým pokrokem totiž bylo, že mě rodiče nechali celý víkend doma. V sobotu jsem měl jít do práce, v neděli do tanečních, a tak jsem řekl, že je zbytečné platit pětasedmdesát korun jen abych se projel vlakem a autobusem, táta mi navařil a zůstal jsem sám doma. Začali jsme tedy spřádat plány co s víkendem. Prvotní nápad byl zajet do klubu v nedaleké vesnici. Ten padl, vzhledem k "vyhlášenému jménu" onoho klubu; moje máma to popsala jako "heroinové doupě s alokoholem - ty tak chceš dopadnout?". Takže ne. Nakonec víkend plánovaně neplánovaně vyšel mnohem líp, než bych si představoval.
Mimo jiné k tomu přispěly dvě věci: nemusel jsem uklízet. Máma zavedla pravidlo, že se bude uklízet jen jednou za dva týdny. Nevím, jak jí, úklidem posedlou osobu napdal takový spásný nápad, každopádně tento víkend byl zrovna ten neuklízecí. A pak dvě vynikající odpoledne; jak to sobotní, tak nedělní taneční. Jsou mnohem větší dřeva, než jsme byli loni my. Opravdu. Někteří (a některé, ať nekřivdím) nezvládají snad ani mazurku.
Poslední dobou začínám brát našeho fyzikáře. Nevím, jak dlouho zase bude tohle období trvat, ale někdy mi připadá zvláštním způsobem snad i... lidský. Asi dva týdny nazpátek psal na tabuli příklad. Bůh ví, jestli záměrně, nebo omylem napsal na tabuli v zadání slovo "Vyrobyli". Spolužačka se přihlásila s tím, jestli nemá náhodou být "Vyrobili". Fyzikář se omluvil a přemazal písmenko. V tu chvíli spolužačka L. došla ke zmíněnému slovu při opisování zadání, odhodlaně zvedla ruku, nechala se vyvolat a položila otázku: "A nemá tam bejt náhodou Vyrobyli?".
Onehdy zas chtěl, abychom vydrželi aspoň minutu zticha. Už bylo po zvonění, všichni chtěli odejít. Spolužačka E. to nevydržela a něco špitla. Fyzikář pružně reagoval: "Budu dělat, že jsem teď slečnu E. neslyšel,". V pořádku, nic se nedělo. Ve 48 vteřině zavtipkoval i přestože E. nic neřekla: "Ani teď jsem nic neslyšel...". Tím ovšem E. naštval a ta se po pár vteřinách ohradila: "Ale já nic neříkala...!". Celá třída jí začala spílat v domnění, že budemem muset začít znova, fyzikář se ale zřejmě už dost nasmál a nechal nás jít domů.
Na sboru jsem zase uviděl věc dříve známou jen z filmů. Holka z paralelky, říkejme jí M. se posadila na lavici. To nestačilo, posunula se dozadu. A ještě dozadu. A tam už lavice nebyla. Díkybohu tam byla židle. Záda se opřely do židle, nohy se vyšvihly nahoru. Gravitace ale neměla dost, přitáhla nohy čímž židli uvedla ze stabilní polohy do nestabilní, židle se zvrtla, spadla na zem, M. se stihla hlavou bouchnout o lavici vzadu a z řachnutím dopadla též. "Gravitace je mrcha!" byla první reakce kolemsedících. Celé to dohromady vypadalo trochu jako parakotoul vzad s elegantně ladným výšvihem nohou. Hollywoodská podívaná!
Jinak teda na sboru zpíváme. Někdy to jde a nědy míň. Já jsem tenor (stejně jako Večerda - no klikněte na ten odkaz!). Ty písničky jsou strašně vtíravé. Kupříkladu Sanctus, z Misy Brevis (jaj, skloňování latiny... nevim nevim, jestli je to dobře), to je typický příklad. Sva-tý, sva-tý, sva-a-tý pán, Sán-ktus Dó-mi-nus! Když jsem na to díkybohu po týdnu zapomněl, stačilo několik tonů klavíru a všechno byl zpět. Ostatně jedna vtíravá píseň bude dnes nakonec, ale o té až později.
Co se týče našeho scénáře na 17. listopad, jsme stále tam, kde jsme byli. Teda vlastně o kousek dál. Nakonec jsem scénář o Krakonošovi a průmyslové revoluci napsal já z nápadu co vzniknul z mé a Z. hlavy. Z. je spolužačka. Reakce ze třídy dobré, domysleli jsme některé scény (kupříkladu větu, která je v nadpisu - to je velké koletivní dílo) a tak se jen čekalo, co na to řekne rozhodující hlas - profesorka chemička L. J. Jinak to je ta, co vede dramaťák. Konečně nám tedy scénář vrátla s tím, že je tam málo průmyslové revoluce. "Jak málo průmyslové revoluce? Řeklo se, že stačí jenom zmínit!" bežělo mi v hlavě. Každopádně náš scénář jsme ještě jednou předělali, scénáristická dvojka, která napsala loňské úžasné divadlo dostala další nápad - jediný problém je, že máme půlku října a ještě jsme nezačali zkoušet. To bude terno.
JP (od kterého je dnešní fotka) mi půjčil knížku od Roberta Fulghuma s názvem "Všechno, co opravdu potřebuju znát jsem se naučil v mateřské školce". Vždycky než jdu spát, tak si přečtu pár povídek. Je to styl psaní mě blízký, povídky jsou vypointované a vedle vedle ležícího Quo Vadis je to úplný drahokam. Doporučuju přečíst. Jestliže mám nějaký seznam knížek á la "to bych chtěl mít jednou v knihovničce..." tak Fulghum má teď čestné místo. Snad jednou bude i ta knihovnička.
Jdu na konec. Tenhle článek jde dost do minulosti, takže není v mnoha věcech tak podrobný a hlavně není tak dlouhý. Snad se četlo dobře. Ale nezapomenu na vtíravou písničku. Nejdřív mi odkaz na ni poslala V., s tím, že ta Adele je dneska všude. Možná někteří už vědí - jedná se o skladbu Rolling in the deep. I přesto, že už je v éteru dost dlouho, stále je na youtube velmi sledovaná. Momentálně má (a to pouze oficiální video) přes 150 miliónů zhlédnutí. Každopádně po zaslání V. mě nijak moc nezaujala. Až na angličtině, kde ji poštěla jako anglickou píseň jiná V. Tam to ve mě zanechalo ten typický rytmus; doma jsem si ji musel pustit. A zpívat. Sing along. Snad tak chytne i vás. I tentokrát vyberu nejlepší komentář; vzhledem k tomu, že za dvě hodiny dokáže mít video i o šedesát tisíc zhlédnutí navíc, každou chvíli se mění i ocěňované komentáře. Nejlepší z nich byl však na tomto místě když jsem skladbu viděl na Youtube poprvé. Napsala ji AngelaGOMEZfan a zní takto: "well... Do you know another person who can get 139,503,972 hits just by sitting in a chair? :)" Pusťte si a pochopíte.
Žijte vyrovnaně - trochu se učte a trochu přemýšlejte a každý den trochu malujte a kreslete a zpívejte a tancujte a hrajte si a pracujte.
D. Č.


Mentoska s příchutí kašle

1. října 2011 v 22:32 | Dr.Čoko |  Co vymyslí chorý mozek
Nezpoměň to zapít kolou!
Cestou na nepovinný předmět - dramatickou výchovu jsem před školou potkal A. Myslím, že jsem ji ještě neikdy nezmínil; tato A. je momentálně v maturitním ročníku a už delší dobu navštěvuje dramatický kroužek. Fajn osoba. Jen co mě pozdravila, začala kašlat. Nejdřív jenom tak jemně, pak už skoro přidušeně. Říkám ji, snad že nekašle jenom kvůli mě - načež odpověděla že zkouší novou příchuť mentosek - jahoda s limetkou uvnitř. Tak jsem taky zkusil, ale nazaskočilo mi. Ani spolužákovi L. (o kterém jsem již na druhou stranu určitě mluvil), který ji zkusil o patro výš, ani druhé A., co přišla. L. ale po chvíli odběhnul zapít dvouchuťnou mentosku kolou podle rady první A. Není nad dobrou kamarádku.
Každý pátek absolvuji jeden ze dvou mých nepovinných předmětů - a to už pátým rokem dramaťák. Nevynechal jsem ani tento pátek. L. (protentokrát zkratka naší profesorky) se letos vyžívá ve vymýšlení různých příběhů. Stačí, když si všichni sedneme do kruhu a každý řekne několik vět, čímž spolu stvoříme určitý příběh. Proběhne celé kolečko, a pokud to vypadá, že má příběh i zápletku a děj, snažíme se ho nějak divadelně ztvárnit.
O týden zpět jsme například dramatizovali tento příběh: Pravěký muž uvidí ženu, která před ním uteče. Honí je stádo bizonů, načež muž spadne i s přivolanou družinou do jámy. Žena proto zavolá tlupu amazonek a společně celou skupinu mužů vytáhnou. Z nebezpečí ale nejsou venku - proti nim se postaví mamut. Neohrožené amazonky jej začnou hryzat a když se přidají i muži, mamuta spolu zdolají. Po triumfálním návratu do vesnice všichni oslavují a pochutnávají si na okousaném mamutovi. Pro ztvárnění tohoto unikátně smysluplného příběhu museli stačit čtyři lidé.
Tento týden jsme již věděli do čeho jdeme; všichni se proto snažili být nápomocni a formovali příběh. Vzniklo tedy následující: Dívka, která je nepořádná a po pokoji má samé rozházené věci se rozhodne, že se sebou něco udělá. Vše uklidí a je z toho tak unavená, že usne. Po probuzení je však vše opět rozházené. Hledá čím by to mohlo být; nakonec v knížce najde, že existují nepořádkumilovní šotci, (v jejím případě šotek Tomáš, čtyři roky). Zavolá na linku bezpečí, aby jí poradili co a jak, kde se í však pouze vysmějí. Hledá a hledá dál v počítači, její bratr už nevydrží přetěžování internetového modemu a jde jí vynadat. Dojde jí, že její bratr je zároveň šotek a rozhodne se jej zbavit podle návodu v knížce. Tam příběh skončil, tentokrát museli stačit tři lidé. Naše parta se vydala tentokrát loutkovou cestou za pomocí náhodně nalezených učebnic jakéhosi žáka pravděpodobně ze sekundy. To je tak, když deset minut nemůžete na nic přijít a pak v posledních pěti minutách zpracováváte horu námětů, kterou vám dal jediný nápad.
S výplatou jsme v sobotu odcházel od brány zahradnictví. Přejezdem o třiadvacet kilometrů dál jsem plynule přešel od placené brigády k neplacené brigádě na naší chalupě. Jak se zpívá v písničce září, švestky se modrají, jablka sládnou. Druhý jmenovaný plod sbírám celkem rád. Nejdou na to vosy. Není to hnusné na omak (pokud na tom nebyla sršeň). Má to příjemný kulovitý tvar a dá se to perfektně trhat trháčkem. Nerostou tak vysoko, táhnou se především do šířky. A taky docela dobře chutnají (i když já jablka nemůžu moc jíst, protože mám na ně alergii). Žebříček oblíbenosti sklízení samozřejmě vedou třešně, které jsou snad naprosto bez neduhů, jenomže ty dozrály už v červnu a jejich sběr je tak už dávno za mnou/námi. Dostáváme se ke z mého pohledu méně populárním plodům. Například hrušky. Mají zvláštní tvar. Rostou zatraceně vysoko, kde na ně nejde dosáhnout. Jdou na ně vosy! A to jakože fakt hodně. A dost to bolí, když spadnou na vaši hlavu. Na druhou stranu nepadají tak často.
Na chvostu žebříčku jsou švestky. Prakticky jediný produkt z nich udělatelný je, kromě knedlíků, slivovice, kterou já nemůžu. Zato je musím sbírat. Co chvilku je něco napadne (myslím tím nemoc), takže seschnou, nebo zkropenatí, nebo na nich vyskákají pupínky, nebo rovnou všechno najednou. Radost sbírat cosi rozteklého, seschlého a v podstatě mnou dále nepoužitelného. Náraz od nich do hlavy bolí, a padají často, zvláště když jsou sklepávány ze stromu. Je úplně jedno jak daleko od stromu stojíte, švestka si vás najde vždycky. Nesnáším sběr švestek.
Proto jsem se z něj ulil a šel místo toho šrotovat jablka na mošt. Vynikající pítí, celkem osvěžující a hlavně stoprocentně přírodní. Večer už jen chvilku se natáhnout (pro mě u Smrtonosné pasti numero quatro, která se mi celkem líbila, přestože na akční filmy nejsem) a ráno odznova. Ještě že jsem provedl rafinovanou dohodu s kamarádkami ze třídy a v neděli v pět jsme se vypravili do kina.
Druhý díl Harryho Pottera - Relikvií smrti je celkem strašidelný. Přeci jenom, chystá se závěrečná bitva o Bradavice, nicméně co musím velice ocenit je snaha autorů o vtip při těžkých situacích. Pro mě zapamatovaná a i na několika webech připomínaná hláška profesorky McGonagallové při povolávání "kamenných rytířů", kteří mají chránit bradavice (trochu to připomínalo pověst o Blanických rytířích): "Vždycky jsem si přála to zaklínadlo použít!" (hraje ji mimochodem vynikající Maggie Smith). Kouzla a triky na vysoké úrovni, jenom jaksi nechápu proč při kouzelnických soubojích, kdy se střetávají dva různobarevné proudy magie z těch proudů vždycky něco teče. To jsem nikdy nějak nepochopil, ale jako trik to je hezké.
Jako uzavření filmové (a koneckonců i knižní) ságy to byla vynikající tečka mírně pokažená finálem odehrávajícím se o devatenáct let později (což ale v knize bylo také). Jak řekla K. K.: "Taky bych chtěla jako Hermiona vypadat po dvaceti letech pořád stejně!".
V pondělí přišel opět nástup kruté reality - totiž škola. Díkybohu aspoň za poslední, devátou hodinu - SbN, neboli Nepovinný předmět - Sborový zpěv. Během volné hodiny před ním jsme se zabavili díky iPhonu E. D. a jakési aplikaci kde kočička opakuje všechno co řeknete, ale ve vyšší tonině. Můžete ji taky škrábat na bříšku nebo fackovat. Každopádně tady se poprvé zmiňuje přede mnou Štěněněněněněněněně.
Blížíme se ke konci a mě čeká jetě vložit video. Tentokrát se váže k poslednímu zmíněnému slovu - štěněti. Existuje jistý človkěk (pokud věříte, že to je člověk), který se živí takzvanou rytmickou meditací, totiž boucháním do bubínku či tamburíny a pokřikováním různých hesel. Často je viděn v různých ezoterických pořadech na různých televizních stanicích, z nichž některé už zkrachovaly (možná kvůli němu). Vlastík Plamínek (vlastním jménem Brůček) je zkrátka rozporuplná osobnost, každopádně jeho myšlenkové výlevy baví spoustu lidí na internetu. Tak třeba pobaví i vás. Ostatně nejlépe hodnocený komentář od DeamonsWeakness zní: "Taky bych chtěla 70Kč za minutu jenom proto že beru drogy".
Jo a ještě: Fotka u článku je od JP (jpfoto.ic.cz)
Pěkný konec týdne přeje
D. Č.