Deck the halls!

26. října 2011 v 17:25 | Dr.Čoko |  Doktorovy žblempty
Fa la la la la, la la, la, la.
Pochůzka do Tesca vyústila ve dvě poznání. Za prvé, v Tescu jsou samoobslužné pokladny. Pro mě naprostá novinka, nakonec jsem se dozvěděl, že už je tam mají asi půl roku (fíha, už dlouho jsem tam odsud nic nepotřeboval...). Perfektní věc pro člověka, který sní o tom, že jednoho dne bude mít příjemnou brigádu u pokladny velkého supermarketu, bude se zdravit s lidmi a povídat si s nimi, koukat co si kdo kupuje a usuzovat podle toho, kdo to je... Tohle je takový trénink. Akorát tam nejsou ty lidi, nicméně pípá to, mluví to na vás a když tam dáte jako já obráceně kreditku, tak to začne houkat a přivolávat obsluhu.
Za druhé: Jsou tady Vánoce. Jo, nepotrvá to už ani dva měsíce, a zase v televizi půjde Popelka ruku v ruce s Mrazíkem a nekutečně trpaně-vtipnými silvestrovskými pořady, dáme si kapra (teda já zásadně ne, ale v normálních rodinách si kapra dávají), rozkrojíme jablíčko a hodíme bačkorou. Notnou dobu před tím ale obchodní domy vyzdobí své výlohy nevídanými zásobami zlatých zvonečků a smrkových větví. V nedaleké obci nedávno dostavěli Kaufland; v plůlce září nám začaly chodit jejich "noviny", hned ty první s několika palcovým nápisem "Vánoce jsou tady". To už bylo skoro strašidelné. Tenhle odstavec hlavně nesmí znít, jako že nemám Vánoce rád; mám je moc rád - volno, sníh, atmosféra u vánočního stromečku, předkrm a rybí polévka... jenom jsem se trochu leknul. Chci si ještě chvilku užít podzim.
Tak třeba teď; jedna výhoda střední školy oproti vysoké - máme podzimní prázdniny. Né teda, že já bych nějak měl prázdné dny. Dnes ráno jsem byl u zubařky (jenom jeden, úplně malej kaz, úspěch!), pak na kytaře. Zítra němčina, v sobotu a v neděli na chalupě... a mimochodem, ve čtvrtek a v pátek na brigádě.
Poslední dobou se mi ráno o sobotách vůbec nechce do zahradnictví. Nakonec se ale vždycky nějak přemůžu - peněžní stránka zvítězí. Pár týdnů dozadu nás nějaký hodný pán pustil do lesa. Nikdy mě nenapadlo, respektive jsem nikdy nepřemýšlel o tom, kde se vezmou všechny ty větvičky z jehličnanů, ze kterých se dělají nápadité věnce. Postup jejich výroby je asi takovýto: několik silných mládenců (mezi nimi (nedopatřením) i já) vběhne do lesa. Vytěží ze stromků co nejvíce větviček, svážou je do otýpek. Opakují, dokud jim nepromrznou prsty a nejsou celí mokří. Pak jedou do zahradnictví; tam je v malé místnosti - vazárně - nasáčkováno co možná nejvíce pracovnic ženského pohlaví, které kmitají mezi stoly a zásobami větviček a zdobí a vážou... Jim ale zima není; vazárna se vytápí, kdežto otevřený les těžko. Pár týdnů zpátky jsem tedy byl celý morký a zmrzlý - a pak se nejde divit, že se mi nechce chodit do zahradnictví.
Tento víkend mě před lesem zachránilo jen to, že jsem ze zahradnictví musel odejít ve dvanáct hodin; o tři hodiny později jsem totiž odjížděl do Pardubic - do multikina. Skoro jsme nestihli vlak, ale v Pardubicích jsem si aspoň stihnul na doporučení koupit košili, nakoupili jsme popcorn a zasedli do pohodlných sedaček. Byli jsme na filmu "Johnny English se vrací" - alespoň já mohu vřele doporučit shlédnutí, pokud máte rádi Rowana Atkinsona, alias Mr. Beana. Pestrá plejáda grimas, několik záměn a nijak mozek zatěžující děj jsou perfektní kombinací pro odreagování.
Světlým okamžikem nadcházejícího víkendu je nedělní odpoledne strávené v obleku (opět po půl roce!) v kulturním domě. Jdeme navštívit rodičovskou prodloouženou tanečních. Možná se opět budeme smát do rytmu (raz - dva - tři - cha cha cha - dva - tři - ...) ale hlavně si zatancujeme. Společenský tanec je návyková droga, ale není nebezpečná a hlavně není zakázaná.
V pondělí na mě přišla krize. Taková malá, psychická, ohledně divadel na 17. listopad, respektive samozřejmě naší průmyslové pohádky. Pondělní zkouška vypadala hrozně. Obvykle na mě přichází taková únavová krize až v listopadu, letos tedy brzký příchod - každopádně v úterý se všechno zlepšilo skvělou odpolední zkouškou. Tam už to vypadalo jako divadlo (!). To mě trochu potěšilo před cestou domů.
Ale ještě zůstaňme u pondělí. Jak už asi víte, v našem školním sboru jsme dohromady čtyři tenoři - já, Večerda a další dva terciáni. Dva terciání ovšem na pondělní zkoušku nepřišli. Při chorálu "Sanctus" došlo k malému problému: Tenor se měl rozdělit na dva hlasy. I přesto, že jsme sbor jsem tedy zpíval kompletně sám svůj vlastní part, jako kdyby to bylo sólo. Takový hřejivý, příjemný pocit.
V našem basu je jiný tercián - říkejme mu T. Hraje na klarinet, je to hoper, nosí tílka... zvláštní kombinace. O to větší překvapení bylo, když jsem ho viděl na pondělní huební besídce, kterou jsem navštívil. Díval jsem se z publika; chvilku předtím, než měl hrát vtrhnul do sálu uprostřed skladby muž se strništěm a výraznou bradou, posadil se do první řady. Na jeviště vstupuje T. - muž souhlasně přikyvuje, uvelebí se v židli a až do konce extra dlouhé skladby nesklopí oči ani neodvrátí pohled. Jeho syn (tedy T.) se na něj několikrát významně podívá. Po odchodu T. z pódia se jeho otec vyřítí nahoru a běží za ním do zákulisí, srazí tam učitele hry na trubku, který jde odnést stojan na noty... zkrátka trapná situace. Už se nedivím, proč je T. taková zvláštní kombinace.
No a protože se bude blížit konec, ještě jedna situace z dneška. Pár minut poté, co jsme vyjeli z garáže si mamka všimla, že v nádrži je podezřele málo benzínu. Co s tím? Po chvilce rozhodování a nadávání na mého otce jsme se rozhodli zajet k čerpací pumpě. Nikdy jsem netankoval, máma také ne. Zajeli jsme ke stojanu - samozřejme z druhé strany, než jsou dvířka nádrže. Máma se šla zeptat obsluhy, jestli by nám pomohla s natankováním. Vyšla starší paní - když mě uviděla, podala mi rukavice se slovy "Ať se to tady mladej naučí". Nacvakala tam pětistovku, aby se to samo zastavilo, až načerpám za pět set. Když jsem vytahoval pistoli s naturalem, obratně jsem při tom shodil jinou, takže se peněžní předvolba vynulovala a ještě k tomu netekl benzín. Takže znova od začátku: Držím pistoli; zjišťujeme, že se předvolba vynulovala, kašleme na to, bude to chtít jemnou práci rukou. Opatrně mačkám pistoli. Benzín pomalu a opatrně teče. "Víc mačkej!" Mačkám víc; částka po chvilce překročí jednu, dvě, tři stovky. Kolem čtyřset padesáti slyším "Zpomal!". Pustím pistoli, pomalu domačkávám až se na stojanu ukáže přesně 500. Perfektní. Zaháknu pistoli, pobavená paní dostává peníze a s mámou odjíždíme vstříc zubařce. Kromě plomby jsem si tedy odnesl z této cesty navíc ještě čerpací zkušenost.
Video nakonec. Uvidíme, jestli bude fungovat. V. nedávno sdílela odkaz na Fast and Loose - britskou show podobnou české Partičce (nicméně mnohem lepší), založenou na improvizaci. Komik David Armand často dělá tzv. "Interpretative dance" - mimicky ukazuje text písničky a dva jeho přátelé musí uhodnou o jakou písničku jde. Tantokrát je to "Don't stop me now" od skupiny Queen. Zábava zaručena!
Jó, a ještě nakonec: dnešní krásná fotka je opět od JP (jpfoto.ic.cz).
Pěkné prázdniny, či prodloužený víkend přeje
D. Č.

(verzi s překladem, kterou se mi sem nepovedlo vložit naleznete tady)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Večerda | Web | 24. listopadu 2011 v 18:05 | Reagovat

Tak co bude s dalšími články? Nemám co číst... ;-)

2 JP o.O | Web | 24. listopadu 2011 v 20:49 | Reagovat

Přesně tak :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama