Mentoska s příchutí kašle

1. října 2011 v 22:32 | Dr.Čoko |  Co vymyslí chorý mozek
Nezpoměň to zapít kolou!
Cestou na nepovinný předmět - dramatickou výchovu jsem před školou potkal A. Myslím, že jsem ji ještě neikdy nezmínil; tato A. je momentálně v maturitním ročníku a už delší dobu navštěvuje dramatický kroužek. Fajn osoba. Jen co mě pozdravila, začala kašlat. Nejdřív jenom tak jemně, pak už skoro přidušeně. Říkám ji, snad že nekašle jenom kvůli mě - načež odpověděla že zkouší novou příchuť mentosek - jahoda s limetkou uvnitř. Tak jsem taky zkusil, ale nazaskočilo mi. Ani spolužákovi L. (o kterém jsem již na druhou stranu určitě mluvil), který ji zkusil o patro výš, ani druhé A., co přišla. L. ale po chvíli odběhnul zapít dvouchuťnou mentosku kolou podle rady první A. Není nad dobrou kamarádku.
Každý pátek absolvuji jeden ze dvou mých nepovinných předmětů - a to už pátým rokem dramaťák. Nevynechal jsem ani tento pátek. L. (protentokrát zkratka naší profesorky) se letos vyžívá ve vymýšlení různých příběhů. Stačí, když si všichni sedneme do kruhu a každý řekne několik vět, čímž spolu stvoříme určitý příběh. Proběhne celé kolečko, a pokud to vypadá, že má příběh i zápletku a děj, snažíme se ho nějak divadelně ztvárnit.
O týden zpět jsme například dramatizovali tento příběh: Pravěký muž uvidí ženu, která před ním uteče. Honí je stádo bizonů, načež muž spadne i s přivolanou družinou do jámy. Žena proto zavolá tlupu amazonek a společně celou skupinu mužů vytáhnou. Z nebezpečí ale nejsou venku - proti nim se postaví mamut. Neohrožené amazonky jej začnou hryzat a když se přidají i muži, mamuta spolu zdolají. Po triumfálním návratu do vesnice všichni oslavují a pochutnávají si na okousaném mamutovi. Pro ztvárnění tohoto unikátně smysluplného příběhu museli stačit čtyři lidé.
Tento týden jsme již věděli do čeho jdeme; všichni se proto snažili být nápomocni a formovali příběh. Vzniklo tedy následující: Dívka, která je nepořádná a po pokoji má samé rozházené věci se rozhodne, že se sebou něco udělá. Vše uklidí a je z toho tak unavená, že usne. Po probuzení je však vše opět rozházené. Hledá čím by to mohlo být; nakonec v knížce najde, že existují nepořádkumilovní šotci, (v jejím případě šotek Tomáš, čtyři roky). Zavolá na linku bezpečí, aby jí poradili co a jak, kde se í však pouze vysmějí. Hledá a hledá dál v počítači, její bratr už nevydrží přetěžování internetového modemu a jde jí vynadat. Dojde jí, že její bratr je zároveň šotek a rozhodne se jej zbavit podle návodu v knížce. Tam příběh skončil, tentokrát museli stačit tři lidé. Naše parta se vydala tentokrát loutkovou cestou za pomocí náhodně nalezených učebnic jakéhosi žáka pravděpodobně ze sekundy. To je tak, když deset minut nemůžete na nic přijít a pak v posledních pěti minutách zpracováváte horu námětů, kterou vám dal jediný nápad.
S výplatou jsme v sobotu odcházel od brány zahradnictví. Přejezdem o třiadvacet kilometrů dál jsem plynule přešel od placené brigády k neplacené brigádě na naší chalupě. Jak se zpívá v písničce září, švestky se modrají, jablka sládnou. Druhý jmenovaný plod sbírám celkem rád. Nejdou na to vosy. Není to hnusné na omak (pokud na tom nebyla sršeň). Má to příjemný kulovitý tvar a dá se to perfektně trhat trháčkem. Nerostou tak vysoko, táhnou se především do šířky. A taky docela dobře chutnají (i když já jablka nemůžu moc jíst, protože mám na ně alergii). Žebříček oblíbenosti sklízení samozřejmě vedou třešně, které jsou snad naprosto bez neduhů, jenomže ty dozrály už v červnu a jejich sběr je tak už dávno za mnou/námi. Dostáváme se ke z mého pohledu méně populárním plodům. Například hrušky. Mají zvláštní tvar. Rostou zatraceně vysoko, kde na ně nejde dosáhnout. Jdou na ně vosy! A to jakože fakt hodně. A dost to bolí, když spadnou na vaši hlavu. Na druhou stranu nepadají tak často.
Na chvostu žebříčku jsou švestky. Prakticky jediný produkt z nich udělatelný je, kromě knedlíků, slivovice, kterou já nemůžu. Zato je musím sbírat. Co chvilku je něco napadne (myslím tím nemoc), takže seschnou, nebo zkropenatí, nebo na nich vyskákají pupínky, nebo rovnou všechno najednou. Radost sbírat cosi rozteklého, seschlého a v podstatě mnou dále nepoužitelného. Náraz od nich do hlavy bolí, a padají často, zvláště když jsou sklepávány ze stromu. Je úplně jedno jak daleko od stromu stojíte, švestka si vás najde vždycky. Nesnáším sběr švestek.
Proto jsem se z něj ulil a šel místo toho šrotovat jablka na mošt. Vynikající pítí, celkem osvěžující a hlavně stoprocentně přírodní. Večer už jen chvilku se natáhnout (pro mě u Smrtonosné pasti numero quatro, která se mi celkem líbila, přestože na akční filmy nejsem) a ráno odznova. Ještě že jsem provedl rafinovanou dohodu s kamarádkami ze třídy a v neděli v pět jsme se vypravili do kina.
Druhý díl Harryho Pottera - Relikvií smrti je celkem strašidelný. Přeci jenom, chystá se závěrečná bitva o Bradavice, nicméně co musím velice ocenit je snaha autorů o vtip při těžkých situacích. Pro mě zapamatovaná a i na několika webech připomínaná hláška profesorky McGonagallové při povolávání "kamenných rytířů", kteří mají chránit bradavice (trochu to připomínalo pověst o Blanických rytířích): "Vždycky jsem si přála to zaklínadlo použít!" (hraje ji mimochodem vynikající Maggie Smith). Kouzla a triky na vysoké úrovni, jenom jaksi nechápu proč při kouzelnických soubojích, kdy se střetávají dva různobarevné proudy magie z těch proudů vždycky něco teče. To jsem nikdy nějak nepochopil, ale jako trik to je hezké.
Jako uzavření filmové (a koneckonců i knižní) ságy to byla vynikající tečka mírně pokažená finálem odehrávajícím se o devatenáct let později (což ale v knize bylo také). Jak řekla K. K.: "Taky bych chtěla jako Hermiona vypadat po dvaceti letech pořád stejně!".
V pondělí přišel opět nástup kruté reality - totiž škola. Díkybohu aspoň za poslední, devátou hodinu - SbN, neboli Nepovinný předmět - Sborový zpěv. Během volné hodiny před ním jsme se zabavili díky iPhonu E. D. a jakési aplikaci kde kočička opakuje všechno co řeknete, ale ve vyšší tonině. Můžete ji taky škrábat na bříšku nebo fackovat. Každopádně tady se poprvé zmiňuje přede mnou Štěněněněněněněněně.
Blížíme se ke konci a mě čeká jetě vložit video. Tentokrát se váže k poslednímu zmíněnému slovu - štěněti. Existuje jistý človkěk (pokud věříte, že to je člověk), který se živí takzvanou rytmickou meditací, totiž boucháním do bubínku či tamburíny a pokřikováním různých hesel. Často je viděn v různých ezoterických pořadech na různých televizních stanicích, z nichž některé už zkrachovaly (možná kvůli němu). Vlastík Plamínek (vlastním jménem Brůček) je zkrátka rozporuplná osobnost, každopádně jeho myšlenkové výlevy baví spoustu lidí na internetu. Tak třeba pobaví i vás. Ostatně nejlépe hodnocený komentář od DeamonsWeakness zní: "Taky bych chtěla 70Kč za minutu jenom proto že beru drogy".
Jo a ještě: Fotka u článku je od JP (jpfoto.ic.cz)
Pěkný konec týdne přeje
D. Č.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama