Prosinec 2011

Twisted christmas (část druhá)

31. prosince 2011 v 15:59 | Dr.Čoko |  Doktorovy žblempty
Kde že jsme to skončili?
Aha, že v kopírovacím centru bylo zavřeno. To jsem řekl už v minulém článku. Abyste pochopili proč, je potřeba říci ještě jeden příběh...
Snažím se vymýšlet dárky tak, aby potěšily toho, koho obdarovávám. Nejproblémovější jsou v tomhle směru babičky. Pro tu z máminy strany tentokrát vnukla nápad sama mamka: koláže fotek ze všech jejích cest po světě. Vytvořil jsem tedy tři koláže, pro každý světadíl jednu. Ve středu jsem si je nechal za padesát korun vytisknout v kopírovacím centru; když jsem ale přišel domů, maminka řekla, že jsem zaplnil málo plochy a že tam nic není vidět. Takže jsem to večer předělal s tím, že si to druhý den nechám vytisknout znova. Jenže... kopírovací centrum mělo zavřeno!
To je SAKRA velký problém! Štědrý den je zítra a já stále nemám poslední dárek! To se mi nikdy nestalo. Letos jsem to dost lajdal. Co teď budu dělat... Připravil jsem si asi tři různé varianty a po návratu domů je předložil mamce. Ta řekla rezolutně na všechny ne. Ať se vypravím do fotolabu a nechám si to vytisknout ať to stojí co to stojí.
Vyrážím tedy podruhé do města. Nejdříve do fotolabu. Tam je spousta lidí, prodírám se tedy k pokladně a začínám se ptát:
"Dobrý den, můžu se zeptat, mohli byste mi vytisknout tři fotky na větší fo-"
"Ne, tisknememaximálněfotografiedorozměrů18x21centimetrůvícne. Zkustefotoirena."
Ta paní to na mě vypálila takouvou kadencí, že mě to až naštvalo, ale říkám si, proč ne, hurá do Ireny. To je taková malá soukromá fotolaboratoř. Tam je pán ochotnější. Prý to stihne do Vánoc, ale bude to stát 350 korun. To je rozdíl tří set. Samozřejmě jsem si zapomněl telefon doma a tak se vracím s nepořízenou, dát vědět, jak jsem pochodil. Doma mě máma zpraží a řekne, ať to jdu okamžitě dát vytisknout do Ireny. A nebo ne, ještě zavolá známému informatikovi.
Ten poradil, ať zkusíme jistou reklamní agenturu na náměstí, že tam to určitě vytisknou levněji. Jdu tedy potřetí do města. Ve čtvrtém patře obchodního domu skutečně je reklamní agentura. V celém areálu je jen mladá slečna, která se mě ujme. všechno si dá do počítače, prokalkuluje cenu a oznámí mi, že by to stálo asi čtyři sta. Nebo vlastně 322. A možná bychom se vešli do těch tří stovek. Za poslední cenu beru, je však potřeba nechat barvy půl dne schnout. Prý že mi pošlou esemesku.
Doma rychle vysávám, myju podlahu a konečně taky trochu vánočně lenoším. Po příchodu esemesky jdu počtvrté do města. V reklamní tašce od reklamní agentury si nesu na plakátovině tři výtisky. Až doma zjistím, že jeden z nich není spárvné velikosti tak, jak jsem chtěl. Nemůžu ho tedy zasklít do předem zakoupené klipsy. Hodinu před zavíračkou vyrážím popáté a naposledy do města, do fotolabu. Už tam nikdo není. Rychle koupím poslední část posledního dárku a jdu, šťasten a v klidu domů.
Konečně je tady Štědrý den. Vzhledem k tomu, v jakém je ale máma stavu přesouváme rozdávání dárečků až na první svátek. Koukám se na vánoční pohádku, Micimutr. Tak to byla teda blátivá slátanina o ničem. Hlavně, že mohly být titulky "Šafránková na Jedničce porazila Šafránkovou na Nově". Druhý den ráno se dáváme do příprav, přijet má babička z Olomóce a také brácha s manželkou. Maminka leží v posteli, a přesně v momentě, kdy si naposledy umyju ruce, zvoní zvonek a první návštěvníci přicházejí. Ve čtyři odpoledne se sejdeme všichni, dáme si předkrm, polévku a jdeme ke stromečku.
V průběhu zpívání vánočních koled tatínek ochotně zapaluje prskavky. Dokonce zakoupil i sadu barevných, které samozřejmě musel zkusit. Zaprskalo to, linuly se z toho zápalvy různobarevného dýmu a v pokoji to vypadalo jak v kuřárně. Stromeček skoro nebyl vidět. Dostal jsem moc hezký dárky (třeba úžasný nový monitor (jak by nebyl úžasný, když jsem si ho sám vybral), širokoúhlý, full HD a ještě k tomu levný, nebo ananas (který jsme už snědli), ponožky, knížky a spoustu dalšího), dobře jsme se najedli a po krásné pohádce (Tajemství staré bambitky - kdo by to do ČT řekl, že ještě může natočit něco tak dobrého) a filmu (Božský Bruce - vůbec to nebylo špatný!) jsme i rychle usnuli.
Celý byt byl plný. V ložnici táta s mámou, v obýváku babička a v mém pokoji já, brácha a moje švagrová. Vzbudil jsem se ve tři ráno s hrozným pocitem. Bylo mi pekelně blbě. Nic jsem nepil! Ale... šestadvacátého jsem si proležel.
Zbývající prázdninové dny trochu splývají. Velká snaha něco udělat, ale většinou z toho nic nebylo. Nazvali jsme to "Vánoční lenost". Aspoň jsme vyrazili ven na nákupy na silvestrovskou párty a vyměnil jsem 520 korun, co zbylo naší rodině na kartě do bazénu, jejíž platnost končí s koncem roku, za masáže.
No a teď, jenom pár chvilek potom, co tohle všechno dopíšu, začne naše silvestrovská párty. No... statistika o tomhle blogu neříká nic příznivého. Za tenhle rok jsem napsal 16 článků. Che! No... třeba to příští rok bude lepší. Ať se vám v roce 2012 daří. A ať třeba není poslední. Hezký poslední večer roku 2012 přeje
Dr. Čoko
P.S.: Fotka je opět od JP. Asi foceno bez stativu, jak tak koukám.
P.S.S.: Dneska už nezapomenu na video. Je z božíhodové pohádky Tajemství staré bambitky, jak už jsem o ní mluvil. Pravděpodobnější cíl než zabavit caparty ale byl v celkem nápadné satiře na současný politický stav. Hlavně dva královští rádcové, ze všeho nejvíce toužící po moci a po penězích z daní připomínali našeho současného ministra financí. Možná je na čase zvolit následující písničku jeho hymnou.

A to už je fakt všecko.

Twisted christmas

30. prosince 2011 v 23:30 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
Jak už to je dlouho, co jsem nic nenapsal?
Počítadlo přeskočilo desetitisícího návštěvníka. Ani jsem ho nestihl nějak uvítat, nebo tak. Jestli náhodou víte, kdo to je, tak mu ode mne vzkažte srdečné pozdravy.
Dále jsem z různých stran bombardován, abych napsal článek. Nevím, co vás na mých článcích baví. Pokud se však rádi smějete cizímu neštěstí, tak zaručuji, že vaše bránice chytne křeč.
Všechno to začalo už tasi týden před Vánoci. Konečně se človek začal dostávat do vánoční nálady (třeba filmem Love Actually - Láska nebeská - zapřísahal jsem se, že půlhodinu, kterou jsme ve škole nestihli zkouknout, si pustím doma z dévédéčka, co byste čekali - za celé prázdniny jsem si to nepustil...), skoro všechny dárky nakoupené (stačí jedna větší vycházka do města) a třída vyzdobená a připravená na slavnou vánoční besídku. Ta proběhla v úterý a podle plánu. Skoro. Rozdávání dárků se nějak rozplizlo, třídní dorazila až když polovina třídy byla pryč... Ale s určitými hrami a hlavně s určitými lidmi bylo zakončení roku ve třídě celkem milé. Zjištění, že mě všichni vidí jako milovníka ovečky Shaun (což je vlastně beránek!) bylo trochu překvapivé, ale nebránil jsem se tomu.
Ve středu přišel na řadu vánoční koncert. Měl jsem tam vystoupit s naším gymnaziálním sborem, co stále nemá jméno, a tak si říkáme Pěvecký sbor gymnázia. Na tom koncertě jsme zpívali jednu část Misy Brevis od Jiřího Pavlici (jó, voda má rozpuštěné vlasy), navíc s dvěma dalšími sbory. Na mě už začínalo něco přicházet, ostatně nebyl jsem jediný, kdo ve sboru kašlal. To by byla tak negativa. Pozitivních věcí bylo taky dost: Před koncertem jsme si poseděli na čokoládě v Malé scéně, kde jsme se slečnou sbormistryní dohodli jistou věc o nadcházejícím dni, pak se to dohodlo s mírně napitým tenorovým sólistou, jinak zástupcem ředitele naší školy a navíc jsme se dobře pobavili při poslouchání Čtyřlístku. Nebo toho, co z něj bohužel zbylo.
Čtvrtek před Vánoci byl poslední den školy. To se u nás koná každý rok Zpívání na schodech - akce na poslední vyučovací hodinu, kdy pár lidí hraje na nástroje v mezipatře a ostatní žáci školy sedí na rozsáhlém schodišti a zpívají koledy. Tento rok jsem byl poprvé vyzván být v elitní skupině těch, co nemají omezený životní prostor - totiž těch, co hrají na hudební nástroje v mezipatře. Den předem jsme si vyjednali, že hrozně moc potřebujeme zkoušet, a tak nás L. B., sbormistryně, učitelka hudebky, organizátorka všech těchto hudebních akcí na škole a zároveň studentka vysoké školy (nebo dvou snad, abych neurazil), omluvila ze dvou vyučovacích hodin. Toto se ukázalo jako celkem dobrý nápad, protože jenom trochu se sladit nám nějaký ten čas zabralo. Samotné hraní a zpívání už byla úplná pohoda (snad kromě toho, že jsem občas zahrál jiný akord, popřípadě zničehonic začal hrát do koledy "Půjdem spolu do Betléma" úplně jinou písničku (Nesem vám noviny)) a nakonec jsme ještě dostali čokoládu (v pevném stavu) a na oběd jsme se dostali bez fronty. A ještě jsme si tam dobře popovídali.
Ten den bylo jasné, že to nebudou obvyklé Vánoce. Mamka po příchodu z práce zalehla do postele a vylehávala jakousi nemoc. To mělo jeden (později dva) praktické důsledky. Ten první, okamžitý: JÁ budu muset uklízet!
Třiadvacátého. Večer místo pohádky Anděl páně vzpomínka na Havla. Jako celý týden. Do večera ale zbývala ještě spousta hodin. Bylo 8:25. SMSka. Přijď před poštu... o půl.
Abyste to pochopili: Delší dobu jsme chystali silvestrovskou párty. Po dlouhém shánění prostor se nabídl kamarád J. s tím, že může pro nás pronajmout skautskou chatu v jedné městské části. Samozřejmě jsme chtěli, jenomže dřív, než jsme se stihli dohodnout na podmínkách a předat klíčky, skončila škola. Proto jsme se ve čtvrtek večer dohodli, že mi J. předá klíčky někdy v pátek, až bude ve městě. A že mi před tím pošle SMSku. Zpátky k příběhu...
Odepisuju: "No snad o půl desátý... za minutu tam nebudu." Odpověď nenechala na sebe dlouho čekat: Můžeš vyjít, počkám tam. Fajn, proč ne, perfektní začátek vánočních prázdnin. Hážu na sebe co momentálně najdu, čepici na neupravené vlasy, vyčistit zuby a - na cestu! Po dvaceti minutách tam na mě J. díkybohu stále čeká a s radostí mi předá dva klíčky na kroužku s plyšovým lvem. Cestou zpátky se ještě podívám do okna kopírovacího centra... kde je nápis "Z technických důvodů zavřeno".
Proč že jsem se to sakra koukal do okna kopírovacího centra? Tak to se dozvíte... zítra. Pro vás možná dneska. Jenže já tohle píšu o půl dvanácté. Takže... dobrou noc.
A ještě nakonec: Obrázek je, samozřejmě, od hodného JP.
D. Č.