Twisted christmas

30. prosince 2011 v 23:30 | Dr.Čoko |  Týdeníček Dr.Čoko
Jak už to je dlouho, co jsem nic nenapsal?
Počítadlo přeskočilo desetitisícího návštěvníka. Ani jsem ho nestihl nějak uvítat, nebo tak. Jestli náhodou víte, kdo to je, tak mu ode mne vzkažte srdečné pozdravy.
Dále jsem z různých stran bombardován, abych napsal článek. Nevím, co vás na mých článcích baví. Pokud se však rádi smějete cizímu neštěstí, tak zaručuji, že vaše bránice chytne křeč.
Všechno to začalo už tasi týden před Vánoci. Konečně se človek začal dostávat do vánoční nálady (třeba filmem Love Actually - Láska nebeská - zapřísahal jsem se, že půlhodinu, kterou jsme ve škole nestihli zkouknout, si pustím doma z dévédéčka, co byste čekali - za celé prázdniny jsem si to nepustil...), skoro všechny dárky nakoupené (stačí jedna větší vycházka do města) a třída vyzdobená a připravená na slavnou vánoční besídku. Ta proběhla v úterý a podle plánu. Skoro. Rozdávání dárků se nějak rozplizlo, třídní dorazila až když polovina třídy byla pryč... Ale s určitými hrami a hlavně s určitými lidmi bylo zakončení roku ve třídě celkem milé. Zjištění, že mě všichni vidí jako milovníka ovečky Shaun (což je vlastně beránek!) bylo trochu překvapivé, ale nebránil jsem se tomu.
Ve středu přišel na řadu vánoční koncert. Měl jsem tam vystoupit s naším gymnaziálním sborem, co stále nemá jméno, a tak si říkáme Pěvecký sbor gymnázia. Na tom koncertě jsme zpívali jednu část Misy Brevis od Jiřího Pavlici (jó, voda má rozpuštěné vlasy), navíc s dvěma dalšími sbory. Na mě už začínalo něco přicházet, ostatně nebyl jsem jediný, kdo ve sboru kašlal. To by byla tak negativa. Pozitivních věcí bylo taky dost: Před koncertem jsme si poseděli na čokoládě v Malé scéně, kde jsme se slečnou sbormistryní dohodli jistou věc o nadcházejícím dni, pak se to dohodlo s mírně napitým tenorovým sólistou, jinak zástupcem ředitele naší školy a navíc jsme se dobře pobavili při poslouchání Čtyřlístku. Nebo toho, co z něj bohužel zbylo.
Čtvrtek před Vánoci byl poslední den školy. To se u nás koná každý rok Zpívání na schodech - akce na poslední vyučovací hodinu, kdy pár lidí hraje na nástroje v mezipatře a ostatní žáci školy sedí na rozsáhlém schodišti a zpívají koledy. Tento rok jsem byl poprvé vyzván být v elitní skupině těch, co nemají omezený životní prostor - totiž těch, co hrají na hudební nástroje v mezipatře. Den předem jsme si vyjednali, že hrozně moc potřebujeme zkoušet, a tak nás L. B., sbormistryně, učitelka hudebky, organizátorka všech těchto hudebních akcí na škole a zároveň studentka vysoké školy (nebo dvou snad, abych neurazil), omluvila ze dvou vyučovacích hodin. Toto se ukázalo jako celkem dobrý nápad, protože jenom trochu se sladit nám nějaký ten čas zabralo. Samotné hraní a zpívání už byla úplná pohoda (snad kromě toho, že jsem občas zahrál jiný akord, popřípadě zničehonic začal hrát do koledy "Půjdem spolu do Betléma" úplně jinou písničku (Nesem vám noviny)) a nakonec jsme ještě dostali čokoládu (v pevném stavu) a na oběd jsme se dostali bez fronty. A ještě jsme si tam dobře popovídali.
Ten den bylo jasné, že to nebudou obvyklé Vánoce. Mamka po příchodu z práce zalehla do postele a vylehávala jakousi nemoc. To mělo jeden (později dva) praktické důsledky. Ten první, okamžitý: JÁ budu muset uklízet!
Třiadvacátého. Večer místo pohádky Anděl páně vzpomínka na Havla. Jako celý týden. Do večera ale zbývala ještě spousta hodin. Bylo 8:25. SMSka. Přijď před poštu... o půl.
Abyste to pochopili: Delší dobu jsme chystali silvestrovskou párty. Po dlouhém shánění prostor se nabídl kamarád J. s tím, že může pro nás pronajmout skautskou chatu v jedné městské části. Samozřejmě jsme chtěli, jenomže dřív, než jsme se stihli dohodnout na podmínkách a předat klíčky, skončila škola. Proto jsme se ve čtvrtek večer dohodli, že mi J. předá klíčky někdy v pátek, až bude ve městě. A že mi před tím pošle SMSku. Zpátky k příběhu...
Odepisuju: "No snad o půl desátý... za minutu tam nebudu." Odpověď nenechala na sebe dlouho čekat: Můžeš vyjít, počkám tam. Fajn, proč ne, perfektní začátek vánočních prázdnin. Hážu na sebe co momentálně najdu, čepici na neupravené vlasy, vyčistit zuby a - na cestu! Po dvaceti minutách tam na mě J. díkybohu stále čeká a s radostí mi předá dva klíčky na kroužku s plyšovým lvem. Cestou zpátky se ještě podívám do okna kopírovacího centra... kde je nápis "Z technických důvodů zavřeno".
Proč že jsem se to sakra koukal do okna kopírovacího centra? Tak to se dozvíte... zítra. Pro vás možná dneska. Jenže já tohle píšu o půl dvanácté. Takže... dobrou noc.
A ještě nakonec: Obrázek je, samozřejmě, od hodného JP.
D. Č.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama